Maceško,

moc ráda čtu tvoje příspěvky, a vždycky s nimi souhlasím. Až ted bych malinko polemizovala.. víš, já jsem pět let chodila do jednoho kojenáku odkud jsem si brala děti a ještě do jednoho DD, odkud jsme si brali už velkou holčinu, nyní mou kamarádku a skvělou maminku, jak jsem psala.

V DD jsem příběhy dětí tolik neznala, ale za ten kojenák.. víš, za celých pět let tam prošla obrovská spousta dětí. Chodila jsem tam většinou několikrát týdně, znala je tedy prakticky všechny. První rok jsem plakala s rodiči v děcáku při návštěvách- bože, jaká nespravedlnost! přišli o bydlení i dítě! nemají ani na jídlo! tatínek je opustil! .. a pak jsem se od "tet" dozvěděla pozadí událostí.
Zdálo se mi občas, že jich až moc přišlo o bydlení, ale to že nové bydlení odmítají, nehledají, pracovat také nechtějí a po dítěti vlastně nijak doopravdy netouží, zjistíš až poté. Není tady místo ani nemám chut rozepisovat jednotlivé důvody, ale spousta těch lidí dokáže neskutečně hrát na city .. až když znáš ten příběh celý, vidíš, že zájem vlastně nemají. Poznala jsem JEN dvě, které zájem opravdu měly.
Jedna z doslechu - byla v Brně - holčina dříve z DD, která studovala, dítě měla snad už v 17. Byla s ním zezačátku v kojenáku a kojila ho, pak odešla do nějakého levného bydlení a dostudovávala, za prckem chodila jak mohla, na návštěvě se mu věnovala, bylo moc vidět jak ji na něm záleží. Ta by nějakou pomoc potřebovala, naštěstí snad brzy zvládla povinnosti, prcka si vzala a je vše dobré.
Druhá, která už nevím z jakého důvodu neměla dítě u sebe, ale chodila na návštěvy každý den kdy mohla. Byla JEDINA. Chápeš? Z těch 40 opuštěných dětí aspon polovina rodičů bydlela blízko.. a nechodili ani jednou týdně, někdy ani jednou za dva týdny... měli vždycky něco jiného na práci. Soucit s nimi se změnil v soucit s dětmi - plakali hrůzou, protože kdo by poznal po měsíci, dvou, třech.. že ta divná paní je její matka? A že ta matka bydlí asi kilometr od ní, to bohudík nevěděly.
myslím, že v této zemi jsou zákony dělané pro rodiče, ne pro děti..

samozřejmě tleskám tomu, co jsi dokázala a věřím, že právě tato maminka je určitě jednou z těch vyjímek. Ale většina z nich své děti spíše blokuje v kojenáku.. objeví se jednou za x týdnů nebo měsíců, a děti v DD zůstávají déle a déle.

Pak jsem učila angličtinu v dětském domově - tedy doučovala, měla jsem asi 10 dětí. Malovaly mi obrázky, a vyprávěly mi o svých maminkách, když jsme byly samy. Všechny měly hodnou, krásnou maminku, obzvlášt jeden chlapeček.
Říkal mi, jak za ním byla minulý víkend a přijede zase ten další. Opravdu jsem s ní soucítila - bylo mi ji tak líto! měla tak fajn kluka, který ji miloval, jezdila za ním a nemohli být spolu.
Jednou jsem se svěřila tetě při odchodu z domov, jak moc mě to mrzí. A ona mi jen řekla "viděla jste ty jizvy jaké má? Málem ho utýrala. Nebyla tady už půl roku"
Tenkrát jsem to obrečela. Ty děti prostě mají svou maminku, vysněnou, idealizují si jí. Rve mi to srdce a východisko to asi nemá.. ale ve většině případů (ne všech!!) to s jejich pravou maminkou moc společného nemá. Bohužel, bohužel, bohužel.

Vám všem krásné svátky a jen to dobré... :)