Milá Romčo

Milá Romčo, připomínáte mi mladíka, co se dvořil mojí dceři, když jí bylo 16 let. Přijel na víkend. Jeden víkend jsem je nechala být, byla to návštěva. Další víkend se mladík v neděli ráno ošíval, že je z věřící rodiny a u nich je zvykem jít v neděli do kostela. I vyrazili jsme. 6 km pěšky tam, pak hodinu na mši, poté 6 km zpět, bližší kostel u nás není. Přišli jsme v poledne a mladík se divil, že doma není na stole oběd a není zatopeno, když u nich to tak je. I poslala jsem ho s dcerou dělat oběd a šla zatopit. Jedli jsme celkem brzy, v 15.00 hod. Z mladíka posléze vylezlo, že a) kostel mají 100 m od domova, takže jim cesta trvá 5 minut, u nás to bylo 1,5 hodiny. Maminka jde sice v neděli do kostela, ale doma vaří babička, která tam jde v sobotu večer a v neděli vaří pro celou rodinu. My abičku nemáme, a tak se divil, že někdo musí uvařit, jinak jsme sice nasyceni slovem Božím, ale fyzicky nám od hladu škrundá v břiše. Další neděli jsem byla v půl osmé ráno připravená, že půjdu do kostela, ale mladík se začal ošívat, že je to daleko a že tedy půjde až v pondělí... Skončilo to tak, že po několika měsících došel na to, že rodina je především práce, pak zase práce a zodpovědnost a že zábava a hraní si s dětmi je až na posledním místě. Právě proto na to rádi vzpomínáme, protože je nám to vzácné. Přes to všechno jsem se vždycky snažila najít čas na hraní si s dětmi. Moje dcera nemusela mít ani drahé hračky. Teď v zimě si třeba vzpomínám, jakou měla děcka ohromnou radost, když jsem nechala venku na mrazu zmrznout prádlo a dcera se honila sousedovic dětmi a mlátily se na kost zmrzlými riflemi a ponožkami. Jak málo jim ke hraní stačilo! Věřte, že zmrzlým ponožkám se nevyrovnalo ani Lego!