Nezamenujme satelity s vesnicemi

Svym zpusobem autorku clanku chapu. Sama jsem vyrosla v podstate v centru Prahy, ale vikendy i prazdniny jsme travili spolu s ostatnimi sestrenicemi a brantrani u "bábinky" na vsi. Na vsi, ktera dodnes cita pouhych 20 popisnych cisel, kde donedavna byla jedina telefonni stanice (pro celou vesnic v obyvaku sousedu) a obchod s potravinami suploval 1x tydne prijezd mobilni prodejny v podobe prastareho autobusu. Tam jsme objevovali ukryta tajemstvi na starych pudach, skakali do sena, pobihali volne po lese.

Dnes ziju se svymi dvema (a zanedlouho tremi) detmi a muzem v malinke visce, ktera lezi pouhych 20km od sameho centra Prahy. Je to vesnice se vsim vsudy. S kostelem, rybnickem, puvodnimi selskymi stavenimi, konmi, atd. Se sousedy se zname, nez projdu ves s kocarkem, tak mam nekdy pocit, ze se "uzdravim" a "umávám". Jsem tu stastna ja i moje rodina. Dcerka pobiha usmudlana po zatim nedostavenem dvorku, objevuje tajemstvi nasi skoro 6000m2 zatim zpustle zahrady, vymeta kazdou louzi. Pubertalni syn ma sve kamarady tady, v nedalekem meste, kam dojizdi do skoly, i v Praze.

Jenze i my jsme mohli pred ctyrmi lety pri odchodu z Prahy volit jinak a skoncit v nedalekem satelitu... Ve zmeti bezduchych a klinicky cistych novostaveb, jejichz seskupeni postrada jakykoliv urbanisticky smysl...na zahrade, ktera svymi rozmery i upravou pripomina spis vyber pro kraliky.

Jenze to jsou proste dva svety, ktere nema smysl srovnavat. Ty krasne vesnice naseho detstvi, vune sena, rozkvetle louky...to vsechno jeste existuje. Jen je clovek musi chtit videt!