Re: hlídání

Nesouhlasím. A uvedu pár příkladů.Než moje máma onemocněla tak, že se přestala být schopna starat i sama o sebe, hlídala mi děti ona. Když jsem řekla, že mají jít ven, byly doma. Když je měla pořádně obléct, nedala jim ani čepici. Když jsem jim zakázala televizi, koukaly se. Protože ona to věděla líp. A vytknout jí něco neexistovalo, protože je to přece moje matka a já bych jí za tu pomoc měla být za hrob vděčná.
Vzít si paní na inzerát bych si netroufla, pokud by mi ji nedoporučil někdo, koho opravdu dobře znám. Nevím, co je to zač, nikdy dřív jsem ji neviděla, může mi nakecat co chce ( mimochodem jsem psychiatr a lidi bych měla mít schopnost jakž takž zhodnotit, ale na tohle se necítím).
Pošle-li mi agentura holku, která u nich rok nebo víc pravidelně pracuje, vím aspoň, že mi je někam neodveze a neprodá, protože někdo někde má její zaručeně pravé doklady kontakty na ni. Pokud mi podpálí barák, agentura mi to uhradí ze své pojistky. Když stálá hlídačka onemocní, pošlou mi jinou na záskok. A můžu si říct, co a jak má s dětmi dělat a trvat na tom (porušit to by si zkusila jen jednou, protože starší holka umí moc dobře mluvit a já se to dozvím). A fakt se to osvědčilo - jak říkám, známí si myslí, že naše hlídačka je moje ségra, a podle všeho co říkají, má s dětmi větší trpělivost než já :-).