Re: Divný přístup rodičů

No, a to, že s ním komunikuje jako s dospělou osobou, si myslím, že je chyba.

Představ si, že by tě jako dospělou osobu odvezli někam na Papuu do pralesa a tam na tebe jako na dospělou osobu mluvili svojí řečí. Protože jsi chytrá dospělá osoba, tak bys časem zhruba pochopila, jak to tam chodí, že když tvůj hostitel vezme do ruky motyku, tak jde okopávat zeleninu a když mačetu, tak ji jde sklízet. Naučila by ses rozumět základním výzvám, říct pár zdvořilostních frází, znala pár často používaných slov. Uměla bys používat své zuby.
Ale - pokud náhodou nejsi člověk, kterého komunikace a řeč nějak výrazně zajímá, což ten kluk zřejmě není - nerozuměla bys jejich řeči doopravdy. Nevěděla bys, jestli pozdrav znamená _Jsem_rád_že_tě_vidím_ nebo _Jak_se_ti_daří_, nerozuměla bys jejich příběhům, nemohla bys proniknout do jejich kultury, nemohla by ses zeptat, jak poznají, jestli se má okopávat nebo sklízet. Neznala bys termín pro zuby. Nemohla bys pochopit, proč si někoho váží a jiného ne. Nemohli by ti vysvětlit, že jsou pro ně některé věci důležité. Nebo bys možná časem některým z těch věcí porozuměla, ale trvalo by to strašně dlouho.
Pro to, abys jejich řeči porozuměla, by bylo potřeba, aby tě něco naučili. Nemuseli by tě učit jako se většinou učí malé děti, ani by tě nemuseli učit nějak systematicky. Stačilo by, aby pomohli, když uvidí, že něčemu nerozumíš, vysvětlili nějaké složitější nebo abstraktní pojmy.
Viz smutné příběhy emigrantů, kteří se cizí jazyk nikdy neučili a za dlouhá léta emigrace se jim podařilo zpotvořit svoji mateřštinu, aniž by se naučili německy nebo anglicky.

Když má dítě s vyjadřováním problémy, třeba i proto, že ho to nezajímá, musí mu s tím rodiče pomoct, a ne čekat, až to dožene samo. Když neví, že to v puse se jmenuje zuby, ale umí pojmenovat obrtlík, svidřík a sklíčidlo, je to OK, ty zuby dožene. Ale myslím si, že pro většinu dětí jsou části těla zábavnější a na něčem se naučit mluvit potřebuje.

My jsme ze začátku jako většina rodičů používali jednoduchá slova (papat) a zjednodušené věty (hele, pejsek). Nikdy jsme ale nešišlali, neříkali Támhle jde haf a už vůbec jsme nepoužívali slova jako koko (místo čokoláda) a bo (místo bolet, nebo co to má být). Když je před naším dítětem použil někdo jiný, tak jsme jim většinou nerozuměli. Hodně jsme si ukazovali, vlastně jsme ji cíleně učili mluvit. Dítko začalo mluvit jako většina ostatních - první slovo bylo haf (ve významu pejsek), později přišla víceslovná pojmenování (kytí au = kopřiva), dlouhá slova byla zkomolená (papiky = papučky), slova rychle přibývala, brzo se objevily věty. Pak jsme usoudili, že už není potřeba na dítě mluvit zjednodušeně, stručně a zřetelně, a začali jsme na ni mluvit jako na dospělou. Sice s tím jsou občas problémy, třeba když před lidma prohlásí Mám lelatyvně hodně hlaček, ale zato se s ní dá normálně konverzovat. Má velkou slovní zásobu a víme, že opravdu rozumí, umí vyprávět, co dělala, převypráví pohádku a hrozně si vymýšlí. Prostě dostala základ a teď už mluvit umí. TEĎ už na ni jako na dospělou mluvit můžeme, protože víme, že rozumí.