Peggy, nepochybuji o tom, že to jde, ALE:
1. Pokud má pochod své oficiální webové stránky s informacemi a na nich dokonce vypsaná pravidla pochodu, pak opravdu nechápu, proč bych kvůli tak zásadní informaci, jako že na určitou trasu je omezen vstup jen pro určitou skupinu, procházela (dosti dlouhé a nepřehledné) fórum.
2. Nevím, proč a komu vadí účast rodin s kočárky a malými dětmi na vozíčkářské trase. Zcela rozumím tomu, proč jsou vymezeny jiné trasy cyklistům a jiné pěším. Ale vážně nechápu, jak bychom svou přítomností na vozíčkářské trase vozíčkáře ohrožovali nebo obtěžovali. Možná mi to někdo osvětlí a změním názor.
3. Určitě máš kus pravdy v tom, že pravidla (i když nejasně určená) jsou od toho, aby se dodržovala. Potom je ale škoda, že ještě nějaká (aspoň jedna) trasa, jejíž zdolání by reálně i v silách takových zoufalců, jako jsme my, už dávno neexistuje. Protože těch třiadvacet kilo cestou necestou, to se asi ještě dá s jedním kočárem s maličkým miminkem. Možná se to dá i s větším počtem kočárů najednou (kdy každé dítě má trošku jiné nároky a zastavuje se kvůli každému), možná se to dá i s většími dětmi (které už nevydrží v kočárku několik hodin ležet a spát) a možná to ujdou i některé tříleté, čtyřleté.... Hm, ale kolik takových je, ať se přihlásí.
Prostě, původně Pochod Praha-Prčice znamenal sedmdesátikilometrovou trasu opravdu z Prahy až do Prčic a takových borců, jací tohle ujdou, asi zas tak moc není. Takže dneska už to asi je trochu jinak, ne? A když už je X kratších tras, které se dají zvládnout i za notného popíjení piva (které je účastníkům v hojném množství k dispozici po cestě), když existuje několikero specializovaných tras pro cyklisty, pak předpokládám, že už se nejedná jen o extrémní akci pro vytrvalce. Proč jsou z toho tedy vyloučeny rodiny s malými dětmi?
A jinak tě můžu ujistit, že podnikáme samozřejmě i spoustu jiných akcí, ale obvykle probíhají bez komplikací, tak není o čem psát články na hlavní stranu Rodiny.
Z těch "neorganizovaných" můžu například všem doporučit procházku do hornického skanzenu ve Svatém Janu pod Skalou nedaleko Berouna.
A že je nám jedno, že jsme botičku nedostali, o tom jsem nikde nepsala. Samozřejmě nás to mrzelo (jinak bych taky nepsala tenhle článek), zvlášť pro našeho čtyřletého turistu by to bylo krásné ocenění a připomínka jeho výkonu. Ale že bychom si tím nechali zkazit jinak moc pěkný, společně strávený den, to zas ne.