S malými dětmi na turistický pochod? Ále, to teda jděte...

Jsme myslím docela prima parta maminek s přibližně stejně starými dětmi, která se šťastně dala dohromady na jedné ze zdejších diskuzí podle věku. Nebaví nás moc sedět doma a pískoviště považujeme spíš za nouzovou variantu trávení volného času s dětmi. Takže se snažíme vyhledávat jiné, zajímavější příležitosti, jak rozptýlit sebe i děti (případně též tatínky) a přitom třeba i vyzkoušet nebo zažít něco nového. Mimo jiné nám tedy padl do oka i známý a všeobecně oblíbený Pochod Praha-Prčice a letos jsme podnikli již druhý pokus o zdolání této mety.

Loni - květen 2007 - sestava účastníků - 4 kojenci v kočárcích (všichni cca 5 měsíců), tři děti předškolního věku (2x čtyři roky, jedna šestiletá), šest dospělých a jeden pes.

Loňská volba zhruba šestadvacetikilometrové trasy ze Střezimíře, která podle neoficiálních informací měla být dobře sjízdná kočárky, se ukázala jako nepříliš šťastná. První kolo u kočárku jsme píchli po cca 1,5km, což spolu s následnými nepravidelnými přestávkami na kojení a také stále "terénnější" cestou (dost často jsme kočárky přenášeli přes popadané stromy) způsobilo, že už po první kontrole jsme zkrátka přestali stíhat peloton a naděje na včasný dojezd do cílové pásky se rychle rozplynula. Hromadný pochod se tak pro nás stal čistě individualistickou záležitostí, protože jsme to prostě obloukem obrátili zpět do místa startu a po zbytek cesty už nepotkali ani nohu. No, taky to mělo něco do sebe. Ušli jsme tedy celkem asi 15km, počasí bylo super, miminka spokojená a starší děti šlapaly celkem vesele a statečně, občas se kousek svezly, aby to nebylo zas takové nevolničení. Jen zkrátka - do těch Prčic jsme nedošli.

Letos - květen 2008 - sestava účastníků - 3 batolata v kočárcích (17 měsíců), jeden čtyřletý chodec, pět dospělých, dva psi.

Poučeni událostmi z minula jsme se tedy letos při výběru trasy rozhodli nehonit trika a vybrali třináctikilometrovou trasu z Miličína, nazvanou "vozíčkářská". Spokojeně jsme věřili, že tím je úspěch zaručen - název trasy sliboval, že bude pro kočárky bez problému sjízdná, jediný dětský chodec nám za ten rok povyrostl a nebude už tedy potřebovat "technickou podporu" kočárku, i délkou se pro něj zdála trasa přiměřená. Oproti loňsku též ubyly pauzy na kojení, i když samozřejmě i sedmnáctiměsíční batolata mají své nároky, občas je potřeba zastavit a nakrmit. Taky už nevydrží, jako ta miminka, celou dobu sedět v kočárcích, ale potřebují občas vyskočit a protáhnout nožky.

Nabiti entuziasmem a natěšení jsme tedy v sobotu ráno dorazili na startovní bod trasy v Miličíně u motorestu. Naše nadšení ovšem okamžitě a dokonale schladili pořadatelé, kteří nás počastovali pohrdavými pohledy a velmi nekompromisně oznámili, že vozíčkářská trasa je určena opravdu jen pro vozíčkáře a s kočárky tam nemáme co dělat. Bylo to trochu jako studená sprcha, večer předtím jsem prohlížela oficiální stránky pochodu, včetně pravidel, a o něčem takovém tam nebylo ani slovo.

Byla nám doporučena "dětská" trasa z Votic, která ovšem obnáší cca 23km. No, upřímně, pokud někdo máte doma čtyřleté dítě, které takovou štreku bez mrknutí oka ujde, gratuluji. To naše to prostě nedá, to můžu naprosto zodpovědně říct nejen po loňské prčické zkušenosti. Jiná varianta zkrátka nepřicházela v úvahu, pořadateli byla striktně odmítnuta i moje žádost, aby nám tedy prodali alespoň jednu mapu, abychom věděli, kudy jít, když se, bez nároku na cílovou odměnu, vydáme na vlastní pěst.

Rozhodli jsme se, že si tím v žádném případě nedáme zkazit den, a přes všechno se na trasu vydali. Nálada sice zpočátku byla trochu zkažená, ale cesta ubíhala, děti to bavilo (vždyť krom jiného jsme po cestě potkali kozu, slepice a spoustu dalších atrakcí) a tak nás tak nějak přestávalo mrzet a překvapovat, že jsme v podstatě nevítaní a že holt ve finále tu pamětní botičku nedostaneme.

Po všemi kvitované polední pauze v Červeném Újezdě jsme se rozhodli silniční vozíčkářskou trasu opustit a vydali se na zbývajících necelých sedm kilometrů "s davem", který se zde sešel z dalších tras. A pak to přišlo - konečně jsme pochopili. S houstnoucím davem se zvyšovalo i množství občerstvovacích stanic po cestě, což bylo čím dál víc znát i na některých našich "spolubojovnících". To víte, ono necelých třicet kilometrů (odhadovaný průměr toho, co mohli mít v nohách) pojatých jako štafeta "od piva k pivu", to dá holt jednomu zabrat. Je to jasné - tím kritériem, podle kterého se hodnotí potenciální účastník pochodu Praha-Prčice je, zda dokáže zvednout půllitr (plný samozřejmě)!! No, to ti naši prťavci opravdu nemohou splňovat...

Do cíle v Prčicích jsme dorazili za bujarého výskotu a zpěvu těch, co "prošli sítem". Botičky jsme nedostali, ale děti jsme potěšili alespoň laskominami zakoupenými ve všudypřítomných stáncích. A poučení do budoucna?

Pokud nezmění názor a přístup sami pořadatelé pochodu, nezbývá nám než nějakých těch alespoň pět-šest let počkat, až naši nejmenší splní to kýžené půllitrové kritérium (a také budou schopni ujít třiadvacetikilometrovou trasu). Možná to bude trvat ještě i o pár let víc, protože některým z nich už se chystají pomalu na svět další, mladší sourozenci. Dalších alespoň deset let potrvá, než se budou moci pravidelným pivním tréninkem dosáhnout úrovně alespoň průměrného štafetového beer-borce (i když o to upřímně moc nestojíme, budeme radši, budou-li trénovat tělo na sedmdesátikilometrovou trasu Karla Kulleho).

A do té doby? Nejspíš budeme muset upřít pozornost jinam a hledat další podobné akce, kde ovšem rodiny s malými dětmi nejsou jen nechtěně trpěnými, ale spíš vítanými účastníky. Víte o nějaké takové? Podělte se v diskuzi pod článkem.

Zdrávi došli!