Co kdybychom jeli…

Máte rádi památky?

Já jo, byť preferuji hrady a zámky před muzei a čistě věcnou expozicí. Víte, já mám ráda krásné věci, ale jako člověk společenský k nim potřebuji lidský element. Proto se zájmem poslouchám, kdo na sídle žil, v jakém období a co se kde událo. Často je příjemné zjistit, že doba byla sice jiná, ale lidé v podstatě úplně stejní:) Nemilé překvapení pro všechny škarohlídy, jež prohlašují: Za nás tohle nebývalo..no fuj:)

Bylo.

A děti pily odmalička pivo, neboť se jevilo přijatelnějším než tehdejší voda nejisté kvality. To je, co?:-)))

Historie mě vlastně provází od dětství. Máma měla pro památky slabost a přivedla k nim i otce, který za dob útlého mládí podobné výlety s rodiči sice neabsolvoval, ale rychle se pro ně nadchl. Přiznávám, že dodnes jsem nebyla u moře, neboť na Řecko pro čtyřčlennou rodinu nezbývalo peněz a na to, abychom si někde jen tak lehli, jsme byli dost akční (čímž nechci urazit ty, kterým podobný styl dovolené vyhovuje). Zato jsme projeli pořádný kus České Republiky tzv. na blind (vyrazíte do určité oblasti, navštěvujete hrady, zámky, jeskyně… a po jisté době prostě popojedete o kus dál) a viděli spoustu krásných míst. A já si už jako devítiletý špunt začala kupovat na jednotlivých místech pohledy, skládala je do krabice..a před několika lety při stěhování vše poztrácela, což mě dodnes mrzí. Musela jsem začít znovu. Ono to mělo i jednoduše praktický charakter, pokud navštívíte takovou spoustu míst, právě pohledy vám je připomínají a stejně tak fakt, že to už jste viděli. Byť mnohá jsou prostě nezapomenutelná a my se k nim stále vracíme…Což ale každý nadšenec zná.

Zpočátku jsem milovala hlavně hrady, pak přišlo období zámků a teď mám ráda obojí, neboť jak hrad tak i modernější zámek má svůj specifický charakter. Snad jen výlučně lovecké zámečky se mě opravdu nedotkly…

Víte já byla hodně zvláštní děcko. Období klasických pohádek mě minulo, už jako osmiletá jsem si oblíbila pověsti a v deseti to pořádně slízla od učitelky, která mi před celou třídou takřka vynadala. Já, celá nadšená, přinesla vydání Pražských pověstí, prezentovala je u tabule a dostala vyhubováno, že TOHLE není četba pro děti mého věku. Dnes se tomu směji, ale tehdy se mě to neuvěřitelně dotklo…Chápete mé pocity, ne?

V témže roce, tedy po čtvrté třídě, jsem absolvovala prohlídku Terezína. Zanechala ve mně hluboký dojem a já se začala zajímat o druhou světovou válku, což mi vydrželo dodnes.

Vím, že každá doba měla své a idealizace je k ničemu. V každém období lidé žili, radovali se, prali s problémy, ženili a rozváděli, nebo své manželce (manželovi) přinejmenším vytrvale zahýbali. Zájem o historii mi dal jakýsi nadhled k otázkám současné společnosti. Vnímám s větším zřetelem plusy i minusy a samozřejmě si uvědomuji, že i my tu historii tvoříme.

Jinak jsem v rámci možností normální moderní holka, která miluje hudbu, přátele, zábavu, knížky…Svého času jsem mívala pocit, že zájem o památky je něco zvláštního a ne zrovna normálního, ovšem tím už dávno netrpím. V podstatě jsem romantická a mám velkou představivost, proto když procházím hradem, dýchne na mě minulost a v leckterém salonku si zas představím, jak tady asi obědvali, snídali, milovali... Nás blázínků je naštěstí dost.

Ano, dřív jsem si občas posteskla, že to móře jsem ještě neviděla. Ale teď vím, že ČR je krásná a já možná poznala víc než ti, kteří celý rok pracně šetří na válendu u moře a nezajdou si ani na večeři, nevyjedou na výlet. Rodičům právě za ty výlety strašně děkuji, daly mi moc. Vždyť právě díky nim jsem začala vnímat občas opomíjenou krásu naší malé země. A s podobným názorem jistě nejsem sama.

Akorát ze mě vyrostla vandrovnice. Běda muži, kterému se zachce držet mě doma, když přijde jaro a léto a já zašátrám po toulavých botách…

Promiňte poněkud nespisovný a neformální ráz, tento článeček píšu čistě spontánně.

Nemusím snad připomínat ten pocit vzrušení, kdy sedíte nad mapou nebo knížkou zajímavých cílů a říkáte si: TAK KAM TENTOKRÁT VYRAZÍME???