Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide…

Nebydlím v horách, ač mě to k nim odjakživa táhne. Již přes tři roky se snažím alespoň na chvíli se jich dotknout, přiblížit se k nim, pošeptat jim pár slov. Avšak za sebou táhnu těžké závaží, na klíně okatou roční holku a u nohy přisáté tříleté klučí klíště. Tak posílám alespoň korespondenční lístek, pozdrav a teskním si…, každé ráno u televizní obrazovky, koukajíc na pohledy do bílých kopců, šumících lesů. Slyším jak volají: "Pojď, jen pojď…" a skočí na mě jedno z dětí: "Mami, mi se to nelíbí, já chci Krtečka." Už mi hrabe. Vytrhnutá ze snění automaticky odpovím: "Jasně Krtečka, který díl?" "Néééé, Krtečka néééé. Já chci túru, běžky, volnost a svobodu," křičí to ve mně. Snažím se synka odpoutat od Krtečka a vykládám mu o mém dětství na horách, o promočených kombinézách, ojetých sáňkách, o babičce čekající vždy s teplým čajem a smíchu prozvonivši celou chalupu. Zapíjím stesk celoodpoledním sáňkováním na místním kopci za sídlištěm. Cestou zpět domů si dvojhlasně zpíváme: "Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide. Černooký bača, ovečky zatáčá…"

Další ráno se snažím vyhnout televizi i rádiu, kde zvou na víkendové lyžování. Těším se ze dvou skřítků a připravuji ranní kaši. Na sporáku se mi vaří vločky, krájím oříšky, strouhám jablíčka a slyším známou melodii z televizní Panoramy. Srdce mi zaplesá, Daneček se šibalsky usměje, ví, že před snídani televizi nepouštíme. Rychle běžím sáhnout po vypínači a přivírám oči před kupou sněhu valící se na mou pochroumanou dušičku. Oči jsou však rychlejší než můj prst. "Přijeďte do Sněhového království v Beskydách, Sněhově a ledové sochy 10. - 11. ledna." A je vykonáno! Spojení jako "sněhové království" mou citlivou mateřskou duši dostává a já se snažím nalákat na ledové sochy mého muže. Ten při vyřčení slova VÝLET mírně nadskočí. Ne že by nerad jezdil na výlety, ale už ví, že si vzal trošku nenormální ženu, která mu vždy připraví nějaké překvapení. Uklidňuji ho, že tentokrát opravdu vím, kam pojedeme a ujišťuji ho, že vše důkladně připravíme. Manžel zpracován, děti naloženy, sáňky pro starší dítě, kočárek pro mladší… aáá trojhlasně (broukáním se připojuje i batolátko): "Beskyde, Beskyde……."

Vychutnávám si jízdu zasněženou krajinou, tetelím se blahem…, když mě z mého snění vytrhne realita. Stojíme v koloně u parkoviště pod Pustevnami, stovky aut, tisíce lidí. "Maminko, mně se tady nelíbí," oznámí mi Daneček, "já zůstanu v autě." Zvykla jsem si na jeho rozmary, nereaguji, oblékám děti do kombinéz, rozkládáme kočárek, Eliška cucá šňůru od sáněk, Daník mrčí. Přidá se táta: "To nám to hezky začíná!" A trhněte si!

Přece nás pár lidí nerozhází, jsme poprvé na horách jako rodina, tak si to užijeme! Moje dcerka mě povzbuzuje úsměvem, zachumlaná v kočárku. Je však jediná. Slyším kolem sebe jen samé pokřikování: "To jsme si zase dali. Měli jsme zůstat doma." Tak si běžte domů, mě jen tak něco z míry nevyvede a hrdě si to kráčím směrem k lanovce. Vím, že kdyby Eliška chodila, kráčela by po mém boku se stejným nadšením. Já však slyším za zády známý řev: "Táto, já už nemůžu, já chci někam jinam," kombinéza od bláta, černé rukavice, nešťastný obličej. Stojí přede mnou můj tříletý syn. Ta bytost, která v mém osmém měsíci těhotenství se mnou absolvovala desítky kilometrů po kopcích, které jsem nadšeně do bříška šeptala o světa kráse, o přírodě… "Maminko, mě to bolí." Že by ho bolely nožičky? Po sto metrech, co se nechal tahat na sáních? "Mě bolí ty rukavičky." "Danečku to je jen špína, to doma očistíme," uklidňuji ho. "Ale mě to bolí, já už dál nemůžu."

"Kočárek vám vezmou, ale budete čekat určitě hodinu," informuje mě paní u pokladny na lanovou dráhu. Představa, že bychom s Danečkem a jeho bolavými rukavičkami šplhali šest kilometrů do kopce je horší než hodinka čekání. Připojujeme se poctivě ke konci dvacetimetrové řady. Vysvětluji dětem, že teď budeme chvíli čekat než lidi před námi nastoupí. Koukají na mě dvě nadšená očka: "Mami, já chci na lanovku teď." Já abstinentka, kojící matka si jdu dát medovinu!

Eliška cucá zip od kombinézky a pozoruje lidi. "Martino, ten čaj už bude vychladlý," volá babička na vnučku. Krátíme si čas sledováním slečny, jak si již patnáct minut chladí kalíšek čaje ve sněhu. Nabízím dětem svačinu. "Já budu jíst až na lanovce," oznamuje mi Danek. "Na lanovce se jíst nemůže, tam se musíš pořádně držet," oponuji mu a beru si sama kus chleba. "Nééééééé, to musíš počkat na lanovku," spouští. "Buď se najíš tady nebo až nahoře, na lanovku tě s jídlem nepustí. Chceš kousek?" Nabízím. "Ne, já to chci na lanovku."

"Babi, mi se to vylilo," volá slečna čekajíc dvacet minut na svůj vychlazený čaj. Eliška stále cucá zip. Vyměňuji jej za kus chlebíku. Neprotestuje. Čekání překračuje první hodinu.

Vidím na Danečkovi, jak je unavený a hladový. Svého rozhodnutí se drží, jídlo stále odmítá. Čekání překračuje druhou hodinu. Řada se před námi sice krátí, ale rozšiřuje. Zjišťujeme, že s kočárkem a sáňkami jsme z druhé strany neustále předbíháni. Můj muž, kterému to v zimním oblečení moc sluší, začíná střílet blesky. Ostrá slova lítají jako tenisový míček.Už mu to tolik nesluší. "To jsem zase naběhl," chce mě nejspíš pochválit, jak hezký výlet jsem připravila. Rozdávám zbytek mého optimismu lidem kolem. Ještě si však trošku nechám, Eliška začíná kňourat, doba v kočárku jí je dlouhá. Daneček se přidává. Dvojhlas k pohledání. "…. Černú košulku máš, kdo ti ju vypere, když maměnky nemáš." Snažím se děti uklidnit písní. Ještě chvíli a maměnky nebude.

Po hádce s mým mužem, kdy bráním naše čekání, že to přeci těsně před koncem nevzdáme, odcházím s dětmi do čekárny. Ta je plná netrpělivých mamin s ukňouranými či napůl spícími dětmi. Vybojuji si kousíček místa, abych nakojila dceru. Za svými zády slyším kletí ženy, že jí strkám do tašek, co má položeny na lavici. Bráním kojení svého čtrnáctiměsíčního dítěte. Co vše budu na tomto výletě ještě bránit? Do místnosti vletí můj manžel jako kohout mezi slepice. Najde si tu svou pravou a oznamuje mi, že již brzy budeme na řadě, protože asi padesát lidí čekání vzdalo a šlo pěšky. Řev Elišky, která nechce na lanovku, chce svou porci mléka.

Dostáváme se na řadu a předkládáme náš kočárek, aby nám s ním pán obsluhující lanovku pomohl. "Kočárek si musíte vzít na klín, máme moc lidí." Chvíli se snažíme vymyslet variantu na čí klín z našich dětí kočár položíme. Cože? "Vy nám po třech hodinách čekání nevezmete kočár?" Když pán vidí naše oči vrhající blesky, raději kočár naloží na samostatnou lanovku. Nasedáme i my s dětmi na klíně. Pod námi se rozprostírá pestrá krajina lemovaná vysokými smrky. Vzhlížejí k nám s úctou jakoby se nám klaněly. Dělím se o svůj pocit s manželem. Po tří hodinovém čekání v mrazu romanticky naladěn není. "Já se budu raději klanět jim, aby nám přály návrat ve zdraví!" Očekávám, že si Danek vzpomene na svou svačinku, ale neděje se tak. Místo toho na nás útočí ostrý vítr. Eliška se brání pláčem, Daneček se přidává. Zážitek z uklánějících se stromů je ten tam. Byl vystřídán duetem našich dvou skřítků, kteří se pro nás v tu chvíli mění na vřeštící skřety. Klaním se stromům, klaním se větru, jen ať už jsme nahoře. Zahříváme děti co to dá, já začínám zpívat Elišku panáčku, já tě budu kolíbati.. Manžel se už nediví, je na mé změny v textech zvyklý, hlavně když je ticho. Z druhé strany nás sledují míjející zvědavé tváře. Jsme sice muzikální rodina, ale na lanovce nejspíš působíme jako nepovedený pokus o libreto. Chvíli je ticho. "Maminko, mi se na té lanovce nelíbí," oznamuje mi Daneček. "Mi se nelíbí ten vítr. Já ho odeženu, podívej! Jedeš!!" Odhání svou malou ručkou ostrý vítr. "Jedeš větře! Běž!" Smějeme se, podíváme se s manželem na sebe, padá z nás veškerá rodičovská únava… Na chvíli.

Vyskakujeme z lanovky a vrháme se do nejbližší hospody. Děti spouštějí znovu svůj duet. Mají promrzlé ruce. Rozezníme celou hospodu, obecenstva máme dost. Jen potlesku se nedočkáme. Honem zahřívám Dankovy ruce nad radiátorem. Eliška se domáhá své teplé svačinky schované pod mým svetrem. Sedám si na jedinou volnou lavici a před zvídavými pohledy dopřávám své dcerce nášup. Od doby co jsem máma je pryč má stydlivost, důležitější jsou hladová hrdla mých dětí. Krom mého představení si nás nikdo nevšímá, včetně paní vedoucí. Mrknu na mého muže, zda by se nezeptal na polévku. Mé mrknutí mi vrátí rozzuřeným pohledem divokého býka. Právě svádí boj se svéhlavým Danečkem. Pohled páru, který sedí vedle nás značí, že se právě tiše dohodli na bezdětném životě. Paní vedoucí kolem nás nevšímavě projde, poprosíme o objednávku. Nemáme na ní nárok, sedíme pouze na lavici, ne na židli. Marně lapu po tom čerstvém horském vzduchu. Podívám se na volnou židli po mé levici, kde mám přehozenou bundu a ptám se: "A když si pán přesedne na tuto židli?" Paní ani nestihne reagovat, když se můj temperamentní muž vrhá do útoku. Obslouženi nejsme. Tak co, máme své zásoby a čaj si do termosky načepujeme vedle v bufetu. Přidává se Daneček: "Ale já nechci housky, já bych chtěl polívku."

Když jsme se dobili ven z hospody, která byla zamčena kvůli přílišnému návalu hladových lidí, konečně se rozhlédneme po Pustevnách. Jsou trochu jiné než je znám. Zmatené pobíhání lidí jim krade jejich kouzlo. To není to, co jsem si chtěla z hor odvézt. Čerpám energii víc ze svých útrob než z okolní přírody. "Mami, můžu na ten kolotoč?" ozývá se Daneček. Zděsila jsem se, že i na horách je kolotoč, když Danek ukazuje na vlek. Vysvětluji mu, že to není kolotoč, ale vlek pro lyžaře. "Já tam chci," nedá se Daník odbýt. Snažím se ho zaujmout ledovými sochami. Ledový traktor, auto, průlezka, skluzavka… moc jich není. Proti nám se objeví naše sousedka. Líčíme jí naše peripetie a ona se přidává: "Letos je to slabé, jen čtyři ubohé sochy. Co jich tady bylo, když jsme jezdili před deseti lety." Přijíždějí k ní na běžkách přátelé a paní sousedka ironicky pokračuje: "Tolik blbců se nechalo nachytat na čtyři sochy," směje se: "a čekali kvůli tomu tři hodiny na lanovku!" Vyměníme si s manželem pohledy. Ukradnu jí běžky a uteču, pomyslím si na chvíli. Zasmějeme se tomu. Jdeme si dát bramborový placek ke stánku a myslíme na cestu zpět. Máme sice zpáteční jízdenku, ale…. sedáme na sáně a sjíždíme šest kilometrů z kopce. Nelitujeme, je to ten největší zážitek z celého dne a že jich nebylo málo!

Promočené kombinézy máme, ojeté sáňky také, jen ta babička na nás už doma nečeká. Jdu uvařit teplý čaj.