Právě jsem zažila jeden z nejhnusnějších zážitků v životě a i když není pěkný, skončil naštěstí dobře a nijak tragicky.
Jako pracující maminka jsem se minulou středu těšila na společnou dovolenou se svým téměř dvouletým synem, svými rodiči, sestrou a jejím pětiletým synem. Jeli jsme jenom na chalupu do Jeseníků, ale já tamní prostředí zbožňuji, navíc klukům ke zdraví jen prospívá. Počasí nebylo zrovna ideální, ale i tak jsme podnikali výlety do lesa kvůli vrcholící houbařské sezoně, chodili na ostružiny a kluci se bavili u mělkého potoka pouštěním lodiček. Zní to jako idylka, ale nazvali jsme to se sestrou a mámou spíš soutěží o zlaté nervy, protože s těmi dvěma zlobidly, zvláště tím starším nám rupaly každou chvilku. Jedno odpoledne jsme se teda se sestrou rozhodly dát babičce oddech a vyjít s kluky na procházku do lesa samy. Vyrazily jsme nalehko, jen s lahví pití a oplatky. Nebyla to žádná procházka do divočiny, lesem vede asfaltka a navíc okolí dost dobře známe. Co deset minut kolem nás projelo auto s houbaři, což jsme náležitě kritizovaly a nadávaly na řidiče, protože na lesní cestu je vjezd zakázán . Chvilkami jsme zalezly hlouběji do lesa a hledaly společně hříbky. Naši raubíři mezitím dost vyváděli, házeli po sobě šišky, zdrhali, šermovali klacíky nebo naopak střídavě ztuhli u nějakého obzvlášť zajímavého kamínku, šneka apod, takže jsme tvrdly co čtvrt hodiny na místě a neustále halekaly na jednoho či druhého. Člověk aby měl oči i vzadu na hlavě. Pak je samozřejmě bolely nožičky, takže se nosili různě v náručí nebo na koníčka. Můj Honza vymyslel obzvlášť dobrou fintu, vždycky když jsem zrovna zdolávala složitější terén, zakryl mi oči oběma rukama a pištěl radostí, mami spinkej. Když jsem mu to zakázala, začal mi na krční páteři radostně poskakovat a kývat se tak, až mi ji bloknul. Musím říct, že později si ani nepamatuju, jak jsem ji rozhýbala. Uviděla jsem totiž na svahu hříbek a tak jsem vzala oba kluky za ruku, že se na něho jdeme podívat. Kluci samozřejmě objevili hned ulomené větvičky, tak jsem od nich asi na metr poodešla a shýbla se k hříbku. V tom začal Honza ječet. Příšerně jsem se lekla, a otočila se. Honza ukazoval na nožičku a jekot byl srdcervoucí. Myslela jsem si, že se nabodl na nějakou větvičku, ale nic jsem neviděla. Napadlo mě, že to budou lesní mravenci, tak jsem ho popadla a postavila na cestu, že se podívám. Skutečnost byla mnohem horší. Honza šlápl do hnízda lesních včel, které bylo schované pod listím. Už když jsem ho vzala do náručí, ucítila jsem první bodnutí. Jestli jste někdy viděli horor včely, tak budete vědět jak to vypadalo. Honza byl obsypaný zuřivými včelami od hlavy až k patě. Já mám fobii z jakéhokoli hmyzu, natož když je na mém synovi a je tak nebezpečný. Okamžitě jsem z něho začala strhávat oblečení, které bylo plné včel a ometat mu hlavičku. Do toho bodaly včely mě i jeho, takže jsme ječeli oba dost hystericky. Popadla jsem ho nahého do náruče a snažila s utéct, cestou jsem si taky strhávala oblečení. Do toho přiběhla sestra, která byla o kus dál, křičela jsem na ni, že jsou tu včely, to už začal křičet i Kuba, který byl sice dál, ale taky se na něho vrhly. Rychle jsem řvala, ať z něho okamžitě sundá oblečení, ji začaly bodat taky, radši si už všechno pořádně nepamatuji. Utíkaly jsme ve spodním prádle, s nahými dětmi po cestě, včely mi bzučely ve vlasech. Naštěstí nám osud poslal téměř vzápětí do cesty auto, já jsem mu skočila do cesty a křičela jsem na řidiče, že nám děti poštípaly včely, ať nás sveze zpátky do vesnice.
Měly jsme štěstí, že okamžitě pochopil a jel s námi co nejrychleji. Vypadal sice strašně, byl potetovaný a zjevně lehce namol, ale to mi bylo jedno, hlavně, že srdce měl zlaté. Na chatě jsme do kluků okamžitě nacpaly dithiaden, potřely největší štípance fenistilem a švagr , který má chatu hned vedle nás vzal na pohotovost do města. To už jsme se trošku oblíkly... Cestou byl Honza naprosto tiše a uvědomila jsem si, že nepláče už od doby, co jsme v lese nasedly do auta. Pořád říkal, že se mu chce spinkat a klimbal. Dost mě to vyděsilo, protože já jsem v dětství málem na jedno včelí píchnutí umřela. A Honza má pozitivní alergickou diagnózu. No zkrátím to, kluci naštěstí alergii na včely nemají, Honza schytal jedenáct žihadel, z toho i do rtu, krku a tváře, přesto se nezačal dusit, ani neměl nějakou bouřlivou reakci. Kuba měl dvě žihadla, sestra taky dvě a já deset. Na pohotovosti nám dali léky s tím, že máme kluky, hlavně malého celou noc hlídat, kdyby něco, tak hned volat 155. Celá noc byla dost strašná, kluci se v tandemu budili, bojovali s včelami, plakali, vykřikovali, ale naštěstí žádná alergie. Oběma otoky slehly do rána, už na nich nebylo nic poznat, jenom byli trošku mrzutí. Já jsem z toho přesto pořád dost špatná, pořád si říkám, jak málo stačilo, jak velké štěstí jsme měly, pořád vidím Honzu, jak byl obsypaný včelami. Kdyby měl alergii, možná už by tu nebyl. Je to hrozné pomyšlení.
No skončím vesele, kluci už zase šťastně zlobí, hrajou si otrle hru na pich pich, já nad tím kroutím hlavou a mažu si své otoky. Asi půjdu k doktorovi, protože už úplně hořím a zapomněla jsem, že já alergická jsem.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.