Hlavně být připraveni

Zajímavá diskuse, ale myslím, že autorce a většině ostatních lidí uniká jedno ZÁKLADNÍ sdělení. Cílem těch opakovaných vyšetření je mimojiné připravit se k řešení operabilních vad. Tzn. pokud už se dítě s nějakým problémem narodí a zejména je-li to problém který je léčitelný (což třeba ony masy co viděli lékaři na UZV v článku zjevně byl léčitelný problém), tak aby byli lékaři připraveni. Aby se dítě narodilo v perinatologickém centru (to dělá MOC), aby byly připraveny týmy k operačnímu řešení. Aby bylo k dispozici ARO a poskytnuta maximální péče. Teď samozřejěm nemyslím děti s nějakým fatálním problémem,, kterým zbývají hodiny života, ale jsou věci, které se prostě dají řešit, jen ten start do života musím být pod drobnohledem. Mmch. mám 9-týdenní dvojčata, jednovaječná, po reverzním transfuzním syndromu. A hlavní pro jejich přežití bylo, že lékaři byli připraveni, věděli co mohou čekat, děti šly ven při patologickém CTG ve 32 týdnech gestačních a 2 týdny bojovaly na ARO o život. Ale zvládly to - a třebaže měly kolem 2 kil, minimálně týden na tom byly velmi zle (inu - jako po transfuzním syndromu), srovnatelně s dětičkami co mají tak 700g, a kdyby lékaři netušili předem, mohly jim někde na běžném oddělení (kam by při svých víc než 2kg mohly jít) zkolabovat. Takže jistě nelituju, že nás prohlíželi UZV co 2 týdny hned od počátku, bylo to stresující, ale zachránilo to dětem život. A že málokdo jim dával velké šance...