Na doživotí

Já sama mám lehčí formu mozkové obrny, ale od dětství nezvládám spoustu drobností. Budete se smát, ale nejvíc ze všeho závidím zdravým, že si můžou vybrat jakékoliv boty - pro mě jsou tabu vysoké podpatky, jakékoliv lodičky, mokasíny, žabky nebo pantofle. To že nemůžu tancovat, neujdu delší trasu, všechno musím dělat pokud možno v sedě a nemám řidičák - leda na automatickou spojku, mi fakt tolik nevadí.
Je pravda, že člověk, který je postižený po úraze se se ztrátou svých schopností vyrovnává asi hůř. On je totiž ztratil najednou - já je nedokázala získat, a tak nevím, co mi chybí. Tedy mi nechybí. Spoustu věcí jsem se učila dlouho - v ranném dětství to vypadalo, že nebudu mít funkční jednu ruku, dnes píšu na stroji všemi deseti a pletu. Pravda šít mi nejde a na kytaru jsem to taky nezvládla (v pubertě děěěsnej problém).
Je nás takových spousty, nepotřebujeme být litováni, jen pochopeni.
Pozdravuj manžela.