Indiánské babičky žijí i v Čechách

Holčičky a kluci,

název mého příspěvku - Indiánské babičky žijí i v Čechách - není náhodný. „Indiánská babička“ totiž spousta lidí říká mojí mámě. Nevím proč, vůbec nevypadá jako babička. Asi to bude tím, že mě nevozí v kočárku, ale nosí mě v šátku na svém těle. A o výhodách takového přemisťování bych vás chtěla informovat.

Nebudu vás unavovat názory různých odborníků, psychologů, lékařů a tak. Pokud o ně máte zájem, tak není problém, aby jste si odklikli na www.vatanai.cz. A teď už k mým zkušenostem.

Nošení v šátku je bezva. Jsem neustále u mámy, takže vím, že když na procházce dostanu hlad, tak mi hned dá napapat. A navíc ani nemusím plakat, stačí, když si začnu pomlaskávat a olizovat se a máma mě vidí a hned začíná hledat nějaké vhodné místo na baštu. To když mě vozí děda v kočárku, tak si mne všimne, až když začnu plakat a teprve potom jedeme domů. A ještě nikdy se nestalo, že by si v parku našel lavičku, vytáhl prso a dal mi cucnout. Někdy mám pocit, že asi ani žádné nemá, ale s jistotou to tvrdit nemohu.

To, že jsem stále u mámy má samozřejmě i jiné přednosti. Například mi často zpívá, povídá básničky, nebo si jenom tak vyprávíme. A je fajn, že na mne každý krásně vidí a může mě obdivovat. Když jsem v kočárku, tak se o mne skoro nikdo nezajímá, ale v šátku je to jiná. Každou chvíli někdo mámu na ulici zastaví a chválí mě, jaké jsem krásné miminko.

Další výhodu je, že v šátku poznávám místa, kam mě máma s kočárem nikdy nevzala. Pravidelně chodím do banky, takže už vím, jak se získávají penízky, a také je chodím pravidelně utrácet do obchodů. V poslední době se mnou máma párkrát byla v knihovně, jenom mi nikdy nechce půjčit žádnou knížku do rukou. Často chodíme na úřady a párkrát jsem už i viděla, kde máma pracovala, než se mnou zůstala doma. A tohle všechno jsou báječná místa, kde je spousta mých potenciálních obdivovatelů. No a někdy taky chodíme do lesa. Nechápu proč, většinou v něm nepotkáme nikoho, kdo by mne obdivoval, i když někdy tam bývá legrace. Například když máma zakopla o pařez a flákla sebou na zem. To jsem chvilinku měla pocit, že umím lítat, a potom jsem spadla do měkkého - na mámu. Máma pak měla natlučenou ruku a na nějakou dobu jí přešly takový ty blbý nápady, jako že bych mohla jezdit v kočárku. V „kolíbce“ mě nosila bez problémů, ale kočárek nedokázala utlačit, natož aby byla schopná snést ho ze schodů před barák. V kočárku jsem měla hrozný strach cestovat, máma je totiž ne zrovna moc zručná. Věřili by jste tomu, že kdyby nás jednou táta nezachytil, tak jsme málem spadly z jezdících schodů? Na mámu se nějak převážil kočárek... O přecházení silnic ani nemluvím, zvlášť když auta parkovala přímo před přechodem a máma pořádně neviděla, jestli něco jede. To pak se mnou na přechodu uskakovala sem - tam a já se bála, že mě vyklopí. Nebo když jsme vyrazily do neznámých končin a chodník náhle bez varování končil schody. Máma si snad ani neuvědomovala, jak je takové hrkotání po schodech nepříjemné.

Kamarádka Ája ve svém referátu „Není nad čtyři kola“ zdůraznila, jak je fajn, když je člověk chráněn před počasím. Já si dovolím s jejím tvrzením nesouhlasit. Považuji za báječné, když mne sluníčko lechtá na tváři nebo když mě chladí sněhové hvězdičky. Jediné, co nemám ráda, je silný vítr. A před zimou mě máma chrání a schovává pod kabátem, takže mi je teploučko. Babička vždycky šílí, že jsem málo oblečená, ale já jsem otužilá. Když se jdeme podívat na tetu doktorku, tak máma se mnou chodí z čekárny na chodbu, protože v čekárně mi je vedro a pláču.

Za podstatné považuji i fakt, že mám kolem sebe výhled, který jsem v kočárku postrádala. Já strašně ráda poznávám nové věci, ale v kočárku jsem viděla akorát hračky, takže procházky byly tak trochu nuda.

Také doma má šátek své využití. Můžu se aktivně účastnit rodinného života. Neumím si představit, jak máma zvládala domácnost, dokud mě neměla. Pořád mě nosí u sebe a já jí musím radit - co má uvařit, jak který doklad zaúčtovat, kam má uklidit věci...

A který úvaz je nejpříjemnější? Těžko říct, vyzkoušela jsem jich zatím jenom pár a každý má něco do sebe. Prosím všechny, kdo nejsou zde v sále a nemohou sledovat praktické ukázky, aby se podívali na již zmiňované stránky firmy Vatanai, názvy úvazů si vypůjčím od ní.

Jako první jsem si vyzkoušela „kolíbku 1“. Měla jsem trošičku strach, že vypadnu, přeci jenom - máminy ruce jsou máminy ruce a nic je nenahradí, ale strach se ukázal jako bezpředmětný. I když se mámě nepodařilo uzel pevně utáhnout, tak se mojí váhou dotáhnul a šátek trošku povolil, ale nerozvázal se. To mi vyhovovalo asi do jednoho měsíce. Prakticky pořád jsem spinkala a papala.

Jenže potom začala být venku zima a já se špatně vešla pod kabát. Teda - ne, že by mne máma nezakryla, ale sama se nemohla pořádně zapnout a byla jí zima. Tak začala vázat „kolíbku 2“, ta se pod kabát schovávala lépe. A navíc jsem zjistila, že z tohoto úvazu se dá báječně koukat, takže jsem trošku omezila spaní a každý den jsem na procházce vydržela o něco déle vzhůru a sledovala dění kolem sebe, i když mi očička padala únavou.

„Kolíbku 3“ máma požívá jenom někdy, když jsme doma a já chci spinkat a nebaví mě koukat kolem sebe.

Od šesti týdnů mě máma někdy nosí v „kapse“. V kapse se cítím báječně, jsem v ní celá schovaná. Nejvíc jsme jí používali, když byly veliký mrazy. A báječné je, že na ní máma potřebuje dlouhý šátek. Je legrační ji sledovat, jak se snaží šátek uvázat a při tom se do něj celá zamotá. Ne, že by bylo složité „kapsu“ uvázat, jenže když hodně pláču, tak je máma nervózní a snaží se vázat rychle a tím spíš se jí dlouhé konce šátku pletou...

Jinak „kolíbky“ jsem na nošení na ven zavrhla ve čtyřech měsících. Doma prosím, to v nich ráda spinkám, i když už jsem na ně trošku velká. Ale na ven vyžaduji jedině „koníka“. Nejdřív jsem měla trošku obavy, jak teď budu spát, ale není problém položit hlavičku mámě na rameno a tak se dá spát báječně. Když spím, tak mě máma přidržuje, ale to vůbec nemusí. Pokud nedělá nějaké nepředloženosti, jako je např. dobíhání autobusu nebo uskakování před auty, tak mi šátek slouží jako dostatečná opora. Na procházky samozřejmě ráda chodím i v „kapse“, v té se i pohodlněji spinká, ale máma je tak trošku líná vázat složitější úvazy. I když i pro ní je „kapsa“ pohodlnější.

Tak, to jsou všechny úvazy, které jsem zatím vyzkoušela. Do dalších mě máma zatím dávat nechce. Nevím proč, vždyť hlavičku držím krásně od třech měsíců.

Holčičky a kluci, pokud stále váháte, doporučuji vám podívat se na www.didymos.de, část Elternmeinungen. Najdete tam spoustu inspirativních fotografií ze života. A pokud jste se už rozhodli, že šátek je to pravé ořechové, tak vás musím upozornit ještě na jednu věc.

V České republice převládá názor, že miminka patří do kočárku, takže pokud se nějaké rozhodne, že v něm nebude, dostává se do poměrně obtížné situace. Většinou musí v první řadě přesvědčit mámu, že varianta šátek je daleko výhodnější pro JEJÍ psychický stav. Neboli už od narození musí projevit dostatečnou fantazii a smysl pro intriky. Dovoluji si vám nabídnout některé z mých osvědčených receptů.

Za prvé - základem všeho je řvát, řvát a řvát. Řvát kdykoli jste jinde, než v mámině náručí - na posteli, v kočárku, sami ve vaničce, na zemi... Ovšem pozor! Pokud se máma odhodlá vložit vás do šátku, musíte s pláčem přestat. Naopak, v tu chvíli musíte působit dojmem nejspokojenějšího miminka pod sluncem. Dobré je taky vyžadovat neustále prso, je jedno, jestli máte hlad nebo ne, prostě musíte dávat najevo, že pokud nebudete přiloženi, tak během chvilky umřete hlady. Pak už stačí jenom dumlat a usínat (v případě odložení se nezapomeňte probudit a brečet!). Nenechte se ošálit dudlíkem, to je náš nepřítel číslo jedna!!! Když ho odmítnete, budou mámy bezradné a tím spíš přijmou šátek jako řešení. Neméně důležité je dělat brajgl v kočárku. Ovšem tady už s pouhým řvaním nevystačíte. Teď musíte nasadit trošku taktiku a hlasité projevy (které musí zabrat většinu procházky) je vhodné kombinovat s tichými chvilkami. Během nich máma spolehlivě znejistí a bude si kontrolovat, jestli ještě stále dýcháte. Pokud se vám povede si ublinknout a blinkanec rozmazat po obličeji nebo si stáhnout čepičku do očí a nechat holá ouška nebo udělat krvavý škrábanec na tvářičce nebo něco podobně důmyslného, tak máte napůl vyhráno. Protože pokud se podobné akce stanou pravidelným zpestřením procházek, tak je jen otázkou času, kdy si vaše máma začne vyčítat, že se vám dostatečně nevěnuje a že vás trápí. Výborné je usilovně brečet mezi lidmi - nejlépe v obchodech nebo v autobusech. Mínění lidu dá mámě najevo, že je naprosto neschopná matka a to přispěje k jejímu rychlejšímu psychickému rozkladu. S takovýmito akcemi doporučuji začít co nejdřív. Po porodu jsou totiž mámy takové ňáké rozhozené, asi radostí, že nás mají a jejich sebevědomí ještě není tak velké, aby nás prokoukly.

Holčičky a kluci, děkuji vám za pozornost a přeji vám šťastný výběr toho správného dopravního prostředku.