Do cirkusu!

Nejen, že jsem si z toho už moc nepamatoval, ale hlavně jsem pak v pozdějším věku pohlížel k cirkusovým "šapitó" spíše s pocitem mírného pohrdání. "Co mi mohou asi tak nabídnout?" Těžko by mohli konkurovat "báječným" iluzím úžasných kouzelníků v televizi, neuvěřitelným koskum hrdinů akčních filmu. I na ta zvířata se mohu podívat v televizi nebo v lepším případě v zologicke zahradě...

Pracovní povinnosti mne s celou rodinou, manželkou a dcerkami Verunkou a Dominikou, zahnaly před necelým třičtvrtě rokem do Německa. Nikdy jsem nic takového neplánoval, ani jsem po ničem podobném netoužil, ale život přináší lidem různá překvapení. Tím méně bych čekal, že právě tady se podívám do cirkusu. Pomohla k tomu náhoda. Do nedalekého Heidelbergu zavítal cirkus

Renz a jeho osazenstvo jezdilo po okolních městech a roznášelo plakáty a plnilo poštovní schránky pozvánkami. Dva takoví "týpci" se objevili i nedaleko našeho bytu, kde zrovna plnila svou nelehkou úlohu matky a "krotitelky" má žena, která se bavila tím, že lítala od jedné holky ke druhé a snažila se, aby se děvčata dobře bavily a přitom zůstaly nezraněné na těle

i na duši. Zrovna když "cirkusáci" házeli letáčky do schránek v našem domě, promluvil jeden z nich na druhého říznou češtinou a to manželku zaujalo na tolik, že se zeptala: " Jeee, vy jste Češi?" Dříve než se stačila dočkat odpovědi, držela v ruce čtyři "volňásky". Tím bylo rozhodnuto. "Přece to nenecháme propadnout, když je to zadarmo!..."

A tak jsme jednoho jarního vlahého večera vyrazili i s holkama do cirkusu.

Zatím ještě ani jedna nedosáhla třetího roku věku, ale řekli jsme si, že když jednou nepůjdou v osm do postele, svět se nezboří. Když jsme dorazili na místo, byl jsem docela překvapený, že ten stan je oproti mým vzpomínkám docela malý. Přece jen jsem teď o něco větší, než před dvaceti lety a tudíž i ten poměr mezi mou výškou a výškou cirkusového "šapitó" se poněkud upravil. Když jsme se pak u vchodu dohadovali, kdo se půjde zeptat, jestli jsou ty vstupenky vůbec platné, řekl nám "trhač" lístku plynulou češtinou, že jsou rozhodně pravě a ať se nerozpakujeme vstoupit. A tak jsme vešli.

Co všechno jsme v manéži viděli, popisovat nebudu. Bylo to prostě jako v cirkuse. Spíše bych se chtěl podělit o vášnivě a bezprostřední reakce svých dvou holek. Taková rozzářené očička jsem u nich viděl naposledy u vánočního stromečku a jejich spontánní výkřiky překvapení a radosti bych přál slyšet každému rodiči, který občas vidí své děti tupě zírat na televizi s

pootevřenou pusou bez jakéhokoli zájmu o dění kolem...

Jaký z toho pro mne tedy plyne závěr? Zábava v cirkuse možná není tak technický dokonalá, jako ta, co nám přináší televize. Některým dospělým možná může cirkusová zábava připadat i poněkud pokleslá a infantilní. Ale kdyby jste to zkusili říci těm zozjařeným, vřískajícím, maličkýma ručičkama tleskajícím milovaným tvorečkům, asi by vás vůbec nechápali. A proto, dejme

naším dětem na výběr. Vyzkoušejme s nima občas i něco, co nám až tak úplně nejde pod nos. Nemysleme si, že víme, co je pro naše děti nejlepší a co se jim zaručeně bude líbit. A možná budete překvapení, jakou radost jim uděláte a že existují i věci, které jim udělají větší radost, než kreslený seriál nebo super počítačová hra. A nejspíš uděláte radost i cirkusákům, kteří to pro ty děti dělají, a bohužel jsou, zda se podle popoprazdnych hledišť, na vymření. A to je určitě škoda...