Kdo živí zombíky?

Před dvaceti lety mi bylo devět pryč, kolem nás reálný socialismus s jeho výdobytky a na stěně v dětském pokoji plakát Michala Davida. Moje spolužačky na tom byly hodně podobně, s tím rozdílem, že některé měly na zdech Petra Nagye a jedna dokonce Jiřího Štědroně. Když na nás byli rodiče hodní, koupili nám kazetu nebo LP desku našich oblíbenců nebo přidali na kapesném, abychom si kýžený hudební nosič mohly koupit samy. Zavítal-li do našeho okolí ten či onen interpret, byly jsme dlouho dopředu hodné, jen aby nám naši dovolili jít na jeho koncert.

Jak šla léta, náš hudební vkus se měnil. Ve dvanácti jsem už pro Michala Davida měla jen slova pohrdání, jeho plakát skončil v odpadkovém koši a já poslouchala Europe, Bon Jovi a za další dva roky Ozzyho Osbourna. Podobným vývojem prošly také ostatní dívky mého ročníku. Vyměnily Nagye a Štědroně za Duran Duran, Alphaville, Milli Vanilli, případně za Iron Maiden.

A život šel dál, přinesl nám šmirglpapírovou revoluci, maturitu, první lásky, druhé lásky, první manželství, první děti, druhá manželství a druhé děti, mnohé z nás už mají děti, které se nacházejí na samém prahu puberty... a totalitní mastodonti domácí pop music stále koncertují, stále vydávají desky a co horšího - ty desky se stále dobře prodávají.

Opravdu tomu nerozumím. Od svých osmnácti pracuji v prostředí, které se "showbussinesu" velmi úzce dotýká. Často jsme s kamarády z téhož "pytle" řešili nad sklenkou červeného, čím se živí ty desítky, možná stovky "béčkařů" až "céčkařů", tedy hudebníci, zpěváci a tanečníci, o kterých se v médiích nepíše, které nikdo nezná a jejichž tvorba stojí z hlediska uměleckého za starou bačkoru. O hudebních formacích a interpretech, které z naší domácí scény poslouchám třeba já, se sice také prakticky nikde nepíše, vyjma specializovaných plátků s nízkými náklady a vysokou remitendou, ale mechanismus jejich existence je mi víceméně jasný. Nakonec jsme dospěli k tomu, že zřejmě objíždějí maloměstské a venkovské podniky, maturitní a myslivecké plesy a všelijaké zábavy, podobně jako "naši" interpreti koncertují v alternativně zaměřených klubech, na různých rockových festivalech apod.

Co zůstalo nedořešeno, to jsou právě ti zombíci z let minulých. Že se stále drží na nohou i na výsluní posluchačské přízně Karel Gott, to se ještě pochopit dá. Ale proč a kdo si kupuje desky již zmiňovaného Michala Davida? Kdo chodí na jeho koncerty? Co je to probůh za lidi? Poslední CD Michala Davida se prodalo přes 10 tisíc výtisků, výběrového alba "největších hitů" 200.000! Na jeho internetových stránkách se mj. dočteme: Neomylný hitmaker Michal David se opet svým nejnovejším albem trefil do cerného. Spolu s italskými zpeváky Chiarou Grilli a Davidem Mattiollim pripravili kolekci nejznámejších italských hitu. A já se ptám - kdo si tohle CD půjde koupit? Ti lidé určitě existují, někde jsou, ale já je neznám a nechápu ani jejich motivaci.

Nedávno jsem se o tom bavila se svým dobrým přítelem. Vyslovil názor, že se ti lidé za své počínání stydí, proto se k němu nepřiznají. Oni jsou si dle jeho teze vědomi, že dělají něco strašného, ale nemohou si pomoci. Jednají tedy asi jako narkomani, kteří touží po své dávce, i když vědí, jak jim to ničí zdraví a jak je za to bude většinová společnost odsuzovat. Nezdá se mi to. Mám fůru známých, kteří čtou z mého pohledu strašlivé knihy, dívají se na dle mého soudu stupidní programy v TV NOVA a nestydí se za to. Neznám ale nikoho, kdo by měl doma ve stojánku na CD poslední desku Michala Davida. Schovávají ji přede mnou? A proč neschovávají videokazety s trilogií "Slunce, seno..."? Proč neschovávají knihy od Jackie Collinsové, když už nechtějí urážet můj vytříbený vkus? Proč mi maminka mé kamarádky klidně přizná, že jde večer s manželem na koncert Fešáků? Proč sakra nevystoupí aspoň JEDEN člověk, který si koupil to pitomé CD "Abnormální hic" a neukáže na sebe prstem? Proč mi nevysvětlí, co se mu na tom líbí? Tak ráda bych slyšela obhajobu hodnotných a jistě velmi sofistikovaných písňových textů (Kouzelná noc zacíná/Vždyt víš/Pro nás...Pojd blíž/Práve zacli hrát/Nebudu se z blízka dívat/Pojd blíž/Dál si mužeš prát/Jakou budu písen zpívat...atd.), když už pominu hudební stránku celé záležitosti.

Nerozumím tomu. Osmdesátá léta jsou - pokud jde o populární hudbu - obecně označována jako doba temna. Nemyslím si, že by se dnes našlo srovnatelné množství lidí (v přepočtu na velikost populace), kteří by si kupovali nová a nová CD skupin jako Housemartins, Wham!, Bronski Beat, Culture Club nebo Soft Cell. Na zahraničních trzích se objevují neustále nějaké nové hvězdy, noví interpreti - a u nás? Otevřu náhodně jakýkoli časopis o "high society" a co vidím? Michala Davida, Helenu Vondráčkovou, Ivetu Bartošovou, Hanu Zagorovou, Františka Janečka a Ladislava Štaidla, tzn. ty, kteří tam už byli před těmi dvaceti lety. Zajímá čtenáře v Anglii, co dělají a kam chodí hvězdy osmdesátých let? Píše se o nich denně v novinách? Leda když tragicky zemřou nebo se jim narodí čtyřčata. Proč jsme my Češi takoví kožení? Jistě, trh je malý a ke korýtku by se chtěl dostat ledaskdo. Jak je ale možné, že když už někdo prorazí bariéru tlustých zátylků komunistických bardů, jsou to projekty typu Leoš Mareš? Musím říct, že masovější úspěch skupin jako jsou Support Lesbiens nebo Chinaski považuji téměř za zázrak.

Proč ty zombíky pořád krmíme? Proč se nedá mimo Prahu naladit jediné rádio, které by se dalo poslouchat? Proč mají všechny na playlistu Knoflíky lásky, Už nejsem volná a Hej pane diskžokej? Samé otázky, na které bohužel neznám odpověď. Ano, četla jsem mnoho článků na téma "lidi to tak chtějí", "lidem se to líbí." Ale jakým lidem? Určité mechanismy lidského konání dokážu pochopit. I já, když během nákupu v supermarketu zaslechnu písničku od Eltona Johna, na vteřinu sentimentálně zavzpomínám, že jsem u ní přišla o panenství, ale že bych to chtěla poslouchat imrvére ještě dalších dvacet let? To ani náhodou. Také si ráda zavzpomínám na svou pubertu a rané mládí, ale jít kvůli tomu třeba na koncert Holky z naší školky ještě po dvaceti letech? To raději půjdu kamkoli jinam, nejlépe do sklepa pro brambory.

Třeba mi někdo z vás pomůže rozluštit tuhle hádanku Sfingy. Možná je v písničkách Sagvana Tofiho a ve filmu Discopříběh ukryto nějaké skryté poselství, nějaký filozofický podtext, který mi dosud unikal. Až to pochopím, snad se i začnu těšit na doby, kdy můj syn přinese domů Bravíčko s šedesátiletým Michalem Davidem na obálce. Zatím se toho docela bojím...