Svatá (s)prostota!

Kdybych jí nechala vyvíjet se nerušeně bez zásahů do jejího nevinného nadšení, časem bych nemohla dítě předvádět na návštěvách, neboť bych se propadala hanbou.

Už jsme si začínali dělat starosti. Ve dvou letech bylo dosti obtížné dorozumívat se jenom hmmkáním a ukazováním rukama nohama. Věci prospělo snad narození Toničky, možná i trochu předčasný nástup do školky, o kterém rozhodla její vřelá náklonnost k dětem každého věku.

Z povídání svých známých vím, že nejzrádnější bývá čepice. Té jsme se šťastnou shodou okolností vyhnuli, protože jsme jí nahradili slušivým fleecovým kloboučkem a kobolk byl na světě. Nakonec i na tu čepici došlo, ale verze cipice se dala prezentovat i ve společnosti.

Nečekali jsme to, ale děvče je neobyčejně vynalézavé. Sama si našla pro svoje rodiče a širší okolí omračující slovo. To naše pedantné dítě slova obvykle moc nekomolí. Co neumí říct správně to prostě neřekne, jen když si je naprosto jistá a modifikuje je do podoby foneticky co nejbližší originálu (svítí - slítí, Tonička - Toninka, bunda - dumba, kašička - kašitka). Stejně jako všechny děti zbožňuje všechno řádně ochucené kečupem. Popsat jde těžko, ale nějak si o něj říkat musela a tak byl na světě originální pičup. Na první poslech mi málem vypadla vidlička z ruky, doufala jsem v alespoň v kepuč - marně. Samozřejmě zaujal nejvíce naše pubertální kluky. Od té doby jí ho neustále nabízejí.

Zvířátka už ovládala, tak abychom se nenudili, začali jsme procvičovat kamarády ve školce. Netušila jsem, že i tady číhá past v poměrně neškodném jméně. Kája, Pepíček, Míša, Péťa nic nezkazí, ale u Lukáše jsme kupodivu narazili. Předtím jsme si procvičovali oblečení, boty, ponožky, kaťata, čepici a velmi oblíbenou se stala krásně vyslovovaná šála. První písmeno "š" se však zakořenilo příliš, asi to bylo tím nadšením a nějakou dobu nahrazovalo první písmena i ve slovech jím nezačínajících. Takže chlap byl šlap, šašek zůstával šaškem, ale kamarád Lukáš se proměnil v ... s odpuštěním ... promiňte, nemůžu to napsat. A kluci měli zase jednou Vánoce.

Ne, opravdu nemáme tak sprostě mluvící dítě, že bychom se museli pořád stydět. Většinou to v nás hrkne nadšením, když se jí podaří překonat nesmělost a naučí se nové slovo nebo vyslovovat obtížné písmenko. Hlavně jasná výslovnost komplikovaného "r" a "l" jí slouží ke cti. Občas se ale oklepeme, když naše suverénka, v některých slovech si tak jistá, že se jí zdá zbytečně dlouhé je vyslovovat celé, příslušné slůvko zkrátí. Bohužel někdy o hodně podstatnou část, třebaže se jedná jen o jedno písmenko. Takže když řeknu opička, je vám to jasné.

Určitě máte taky spoustu nevinných historek s vašimi ratolestmi. Možná méně peprné - u nás se dlouho místo fašírek jedly žirafy, pokud vím, v jedné rodině se místo benzínu jezdí na picín (nevím proč ty děti láká zrovna tento způsob komolení a chlapi jsou pak z toho na větvi!), už někdy zoufale přemýšlím jak si "správně" hrát, abychom nakonec i ve školce neměli ostudu.

Nedá se nic dělat. Inu, škola hrou, kdo si hraje nezlobí a potom, alespoň bude na co za dlouhých večerů s odrostlými potomky vzpomínat, viďte.