Na první společný výlet s naší dcerou jsem se moc těšila. Vendulce je už rok a do jakékoli akce se zapojí s nadšením. Tekoucí voda v potoce, hořící oheň, běžící pes, každý brouk u ní vzbuzuje nadšení. Logicky jsem předpokládala, že jízda na kole v cyklosedačce se jí bude líbit.
Na první společný výlet s naší dcerou jsem se moc těšila. Vendulce je už rok a do jakékoli akce se zapojí s nadšením. Tekoucí voda v potoce, hořící oheň, běžící pes, každý brouk u ní vzbuzuje nadšení. Logicky jsem předpokládala, že jízda na kole v cyklosedačce se jí bude líbit.
Den D nastal, když jsme se společně s několika dalšími rodinami vypravili na dovolenou do jižních Čech. Moje sestra mi půjčila kolo a kamarád Čenda zase cyklosedačku svojí pětileté dcery. Za pomoci šikovných mužských jsme to všechno poskládali a chystali se vyrazit. Čenda mi mlčky podal polštář.
„Na co to má být?“ považovala jsem to za vtip.
„Jen si to vezmi, to pochopíš,“ odpověděl suše.
Cyklosedačka, která byla napevno přimontovaná k zadnímu nosiči, opravdu připomínala kostitřas. Vendulka do polštáře zapadla jako do bavlnky.
„Pojede si líp než já,“ pomyslela jsem si závistivě. Sedlo vypůjčeného kola bylo úzké a tvrdé. V průběhu jízdy jsem těžko odolávala pokušení sebrat polštář své dceři a šoupnout ho pod zadek sobě.
Jinak vypadalo všechno růžově. Vendulka trůnila na polštáři a tvářila se shovívavě. Důvěru mi dodala také patnáctiměsíční Kačenka, která jela s námi na kole svého tatínka. Ve své cyklistické helmě údajně chodí málem i spát, a když vidí kolo, dostává záchvat nadšení. „Kolo, kolo,“ vykřikovala nadšeně a vztahovala ruce k mamince, aby ji vyzvedla nahoru.
Vyjeli jsme. Hned zpočátku jsem pochopila první zradu zadního umístění cyklosedačky. Byla jsem zvyklá mít svého drobečka pod dohledem a teď jsem ani za mák netušila, cože to za mnou provádí. Párkrát jsem se ohlédla a okamžitě ztratila rovnováhu. Nezvykle zatížené kolo se ještě víc rozkmitalo a udržet přímý směr bylo nemožné. Křižovala jsem silnici od krajnice ke krajnici a snažila se jí alespoň kouskem oka zahlédnout. Po několika kolizích jsem to vzdala.
„Co dělá?“ ptala jsem se zhruba po pěti minutách kamarádky, která jela za mnou.
„Sedí a kouká,“ odpověděla mi vždycky trpělivě.
Chvílemi jsem jela okouknout malou Kačenku. Měla ve tváři výraz, který její maminka výstižně nazývá „jako když nadloubáš volovi“. Naprostý nezájem, výraz prostý jakýchkoli emocí, moje maminka říkala „mouchysněztesimě“. Vendulka se podle zprostředkovaných informací tvářila úplně stejně. Po chvilce usnula, hlava se jí sesula na prsa a předpisová helma (taky vypůjčená) se blembala někde přes oči.
„To z toho výletu moc mít nebude,“ pomyslela jsem si lítostivě a pokoušela se jí helmu usadit opět řádně na hlavu. V tu chvíli se Vendulka probudila a příšerně se naštvala. Helma letěla na zem a za ní i klobouk. Nic dalšího se jí ze sebe servat nepodařilo, proto zahájila hlasovou formu protestu. Vydrželo jí to docela dlouho. Po několika vynucených zastávkách, kdy jsme se vraceli pro helmu válející se na silnici, jsme nevydrželi s nervy. Po zbytek jízdy se tato předpisová část vybavení houpala připevněná zezadu na sedačce.
Po chvíli to vypadalo, že Vendulka se zabaví popruhy, které za mnou vlály z batohu. Když ale pochopila, že se jí nepovede strhnout mi batoh ze zad a prozkoumat ho blíž, vrátila se k hlasové rebelii. Pár kilometrů před cílem jsem už její kňourání a pobrekávání nevydržela a vynutila si další zastávku (v pořadí asi sedmou na patnácti kilometrech). Potupně jsem si musela přiznat, že zbývá už jen poslední forma utišení, a sice ukojení. To zabere vždycky...
Malá Kačenka se okamžitě po sesazení z kola probrala ze svého lhostejného strnutí a začala poskakovat kolem nás. Po chvíli se dožadovala pokračování jízdy. Zato Vendulka vypadala, že na kolo už jí nikdo nedostane. Chtěla zkoumat okolí a zpátky do sedačky jí nic nelákalo.
„Kolo, kolo,“ volala nadšeně Kačenka a táhla tatínka k bicyklu. Potlačila jsem osten závisti, nacpala Vendulku do sedačky, kde nasadila standardní výraz „jako když nadloubáš volovi“.
Zámek Červená Lhota, který byl cílem naší cesty, jsem přijala jako vysvobození. S úlevou jsem sesedla z kola a hrnula se na zmrzlinu. Vendulce ale opět něco chybělo – klobouk. Při představě, že se budu několik kilometrů vracet, se mi dělaly mžitky před očima. Naštěstí pro mě, cesta zpátky nebyla dlouhá. „Mladá paní, něco jste asi ztratila,“ volal na mě už z dálky hlídač parkoviště u zámku. Jenom jsem něco zavrčela.
Zpátky jsme se obě vezly autem. Doufám, že ten příští výlet už bude opravdu ten pravý.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.