Hlavně ať je zdravé ...

Pokud jste však těhotná a někdo se vás zeptá, zda byste raději holčičku nebo chlapečka, určitě mu odpovězte: "To je jedno, hlavně ať je zdravé." Protože zdraví je něco, čeho si člověk začne vážit až v momentě, kdy o něj přijde. A pokud se to týká vlastních dětí, platí to minimálně dvojnásob …

---

Sama jsem byla až do svých osmnácti let člověkem, který bral zdraví jako samozřejmost. Kdo by se jako "náctiletý" pozastavoval nad tím, že by to mohlo být jinak? Zdraví bereme jako samozřejmost, jako něco, s čím se rodíme automaticky. A tak jsem si i já až do svých osmnácti let užívala života, jezdila jsem na koních, padala z nich, závodila a hazardovala nejednou i s vlastním životem. Pak se něco "zlomilo" a najednou jsem zdravá nebyla. Následovaly gynekologické operace, pobyty v nemocnici, v lázních, následně stále častější návštěvy u urologa a nakonec ve svých 24 letech jsem si doslova sáhla na dno duševních i fyzických sil.

Šanci, že bych mohla otěhotnět spontánně, jsem sama sobě příliš velkou nedávala. O to větší bylo moje překvapení, když jsem v listopadu roku 2004 objevila na svém těhotenském testu dvě tlusté čárky. Hurá! Ve 12. týdnu svého vytouženého těhotenství jsem podstoupila NT screening a vyšel negativní. Pak už však následovaly pouze samé problémy - 2x hospitalizace pro hrozící předčasný porod a následně od 35. týdne další pobyt v nemocnici pro tzv. IUGR, tedy nitroděložní růstovou retardaci plodu.

Andrejka vykoukla na svět v 38. týdnu vyvolávaným porodem s váhou 2500 gramů a délkou 45 cm. A vypadala na první pohled docela zdravě. Jenže nebyla, protože se narodila s vrozenou vadou, která se nazývá hemihypotrofie, tj. asymetrie pravé a levé poloviny těla. Sudičky zřejmě u Andrejčiny kolébky nikdy nestály, protože už v novorozeneckém věku byla 10 dní hospitalizovaná na infekčním oddělení pro průjmy. Pak už se to nabalovalo jedno na druhé - neprůchodné slzné kanálky, zánět středního ucha, alergie na potraviny a přísná hypoalergenní dieta u mě jako u kojící matky, zaostávání v psychomotorickém vývoji a s tím související pravidelné návštěvy na rehabilitaci, neurologii a kdoví kde všude ještě. V neposlední řadě jsme se stali častými návštěvníky ortopedické ambulance, protože problém asymetrie těla je nejvíce patrný právě v nestejné délce a šířce končetin. Abych to shrnula - Andrejce budou v červenci 3 roky a zřejmě příští rok ji čeká první ortopedická operace na prodloužení nožky. Nyní chodí s podraženou botičkou a na první pohled si nikdo ničeho nevšimne. Je to bystrá a všímavá holčička a často si říkám, že příroda dokáže být i milosrdná, protože to, co Andrejce ubrala na těle, přidala jí na duchu. Nicméně jako máma samozřejmě mám hromadu starostí a otázek do budoucna - nožku jí zřejmě lékaři prodloužit dokáží, ale těžko zvládnou rozšířit kosti, prodloužit chodidlo a další "kosmetické" úpravy. A docela se bojím doby, kdy Andrejka bude v pubertě a místo krátkých sukní bude i v létě nosit dlouhé kalhoty.

Samozřejmě jsem chtěla vědět, kde se stala chyba a proč se Andrejka narodila s takovou poměrně vzácnou vadou. A tak jsme já, partner i Andrejka podstoupili genetické testy. Vše dopadlo dobře, žádné odchylky nalezeny nebyly. Říkala jsem si, že šlo zřejmě o náhodu, vždyť obecné riziko, že se miminko narodí s vrozenou vadou je asi 5%. Jenže …

V září 2006 jsem otěhotněla znovu, tentokrát se "zadařilo" poměrně rychle a já byla opět "nejšťastnější na světě." Opět jsem podstoupila NT screening, nechtěla jsem nechat nic náhodě. Tentokrát bohužel vyšel pozitivní s rizikem 1:130 pro postižení plodu downovým, edwardsovým, nebo jiným syndromem. Ač nerada, rozhodla jsem se pro amniocentézu, která vyšla dobře a žádnou chromozomální odchylku u našeho očekávaného chlapečka nepotvrdila. Tak jsem sice byla klidnější, i když jistý červík pochybností ve mně pořád hlodal. Poté jsem podstoupila ultrazvukové vyšetření ve 21. týdnu na jednom nejmenovaném brněnském pracovišti. Ani ten nepotvrdil žádnou vrozenou vadu a já si odnášela na kusu papíru zprávu se zněním: "Žádné VVV ani VCC nebyly prokázány." Krátké, ale mně to stačilo a možnost vrozené vady u svého miminka jsem vlastně vypustila z hlavy a začala si dokonale užívat svého těhotenství - chystala jsem výbavičku, hladila rostoucí bříško a čekala na svůj den "D", kdy toho malého človíčka prvně spatřím.

Ten den nastal 1. června 2007, kdy mi něco po třetí hodině ráno odtekla voda. Po páté ráno jsme byli i s partnerem v porodnici a následně šlo vše ráz naráz a Michálek byl na světě v 6:46 hod. s váhou 3880 gramů a délkou úctyhodných 54 cm (pro zajímavost - na ultrazvuku nám předpovídali váhu do 3 kg). Poporodní euforie byla úžasná a ještě teď si pamatuji, jak jsem partnerovi, když Michálka odnesli na kontrolu k pediatrům, říkala: "Hlavně ať je zdravý." Jeho odpověď byla jasná: "A proč by neměl být?"

Po porodu jsem se cítila náramně a i přes šití, které mě neminulo, jsem místo ležení pochodovala po porodním sále a hýřila vtipem. Na oddělení šestinedělí jsem odešla po svých a těšila se až mi dětské sestry Michálka přinesou. Ale trvalo to docela dlouho, až jsem se začala bát, jestli se něco neděje. Vypadalo to, že neděje, sestry mi Míšu přinesly a zase odešly.

Ale zakrátko přišla pediatrička a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Oznámila mi, že náš Michálek má hypospadii, to je chybné vyústění močové trubice. Ještě mě stihla uklidnit, že se jedná jen o lehčí formu, která se nebude muset buď vůbec řešit, nebo na její odstranění postačí jednoduchá plastická operace. Jinak prý je Michálek úplně v pořádku. Tak jsem si oddechla a těšila se na propuštění domů, jemuž měl ještě předcházet novorozenecký screening, ultrazvuk kyčlí a ultrazvuk ledvin. Banalita, říkala jsem si a už se viděla, jak Míšu pyšně vozím v kočárku po městě. Propouštěcí zprávu jsem měla v ruce, a tak už jsem si jen sedla s Míšou na chodbě před ordinaci ultrazvuku a čekala, až přijdeme na řadu. Ultrazvuk prováděl primář a v ordinaci byla i mladá paní doktorka, která se od primáře učila. Míšu jsem položila na vyšetřovací stůl a čekala, že to půjde rychle a za chvíli budeme venku. Primář se podíval na papírů a paní doktorce začal vykládat o hypospadii a o tom, že ta bývá často spojená s vadami někde výš v močovém traktu, například s chybějící ledvinou. Myslela jsem si, že to se nás nemůže týkat, a tak jsem se nenechala vyvést z klidu. Jenže bohužel, čím déle jezdil primář Míšovi po bříšku a zádech, tím mi bylo jasnější, že něco v pořádku nebude. A nebylo. Míša má opravdu jen jednu (zvětšenou) ledvinu. Se slzami v očích jsem vystřelila s Míšou v náručí z ordinace pro propouštěcí zprávu, kam mi ještě připsali k hypospadii další diagnózu: aplazie ledviny.

Kdo ví, nakolik má člověk po porodu hormony na pochodu, ten jistě pochopí, že jsem brečela "jako želva." Když pro nás s Míšou přijel do porodnice partner, našel nás sedět v křesle v slzách. Nebyla jsem ze sebe schopna ani dostat, proč vlastně brečím. Samozřejmě jsem vše viděla černěji, než to ve skutečnosti asi bude, ale šok to pro mě byl nesmírný a otázky typu: "Proč zase my?" se mi honily hlavou až do večera.

V nejbližší budoucnosti čeká Míšu další ultrazvuk ledvin (ledviny), pak návštěva na nefrologii a pravidelné kontroly moče. Víc zatím nevím - ani o jeho hypospadii ani o ledvině, nakolik je funkční a zda Míša nemá ještě nějakou jinou vadu v močovém traktu, například v močovodech. Vše ukáže až čas.

Já se nyní snažím dát Míšovi maximum co umím, stejně tak i Andrejce a zdravotní problémy svoje i svých dětí jsem z běžného každodenního života vytěsnila (nebo se o to alespoň snažím). Tím chci říct, že neutápím v sebelítosti a v žalu, i když samozřejmě tuším, že už zřejmě není náhoda mít dvě děti s vrozenými vadami. Jsme normální a spokojená rodina se dvěma úžasnými dětmi, která prožívá normální všední radosti a starosti (jen těch starostí je a bude možná o špetku víc, než je běžné). Napsáním tohoto článku neočekávám a ani nechci od nikoho lítost, protože litovat není na místě - jsou na tom lidé mnohem hůř než my, jsou na světě mnohem víc nemocné, opuštěné a nešťastné děti a mnohem víc nešťastní rodiče nebo páry, které by se rodiči stát chtěly a nemůžou.

Hlavně jsem chtěla poukázat na to, že bychom si všichni měli vážit svého zdraví a hlavně zdraví dětí svých i těch cizích a nebrat ho jako samozřejmost. V momentě kdy nám někdo třeba právě k oněm narozeninám bude přát "hodně zdraví," měli bychom se nad smyslem těchto dvou prostých slov alespoň na okamžik zamyslet. A pokud budeme my někomu přát hodně zdraví, nebo zdravé miminko, mysleme to opravdu upřímně, protože nelze nic krásnějšího sobě ani druhým přát.