Nebaví mě hrát golf. Ale rodiče říkají, že musím. Aby se mi jednou dělal líp byznys…
Nedávno jsem nechtěně vyslechla rozhovor své devítileté dcery s její kamarádkou, která u nás byla poprvé na návštěvě.
"Vy nemáte hospodyni?"
"Ne."
"Hmmm, proto asi tady máte takovej binec (použila drsnější výraz). K nám chodí hospodyně každej den. A chůva skoro každej. Maminka sice nepracuje, ale musí chodit hrát golf. Nestíhala by…"
I takhle žijí některé české děti. Něco jim přebývá. Něco chybí… Když máte možnost podívat se na jejich životy zblízka, zjistíte, že zdaleka nic není tak třpytivé, jak se původně zdálo.
Dceřina kamarádka a spolužačka Sofie Anna (rodiče, snobové k pohledání, striktně vyžadují, aby byla oslovována oběma jmény, já s dcerou jí říkáme Aničko a ji to zjevně těší) u nás strávila necelé čtyři dny. Musím přiznat, že ještě hodně dlouho se mi v hlavě mlely úvahy, které nebyly zrovna dvakrát veselé.
Ale od začátku… Když jsem přišla na to, že moje dcera Natálie je dítě sice chytré a kreativní, leč poměrně dost svéhlavé a uznávající pouze přirozené autority (genetické zatížení), začala jsem jí s velkým předstihem hledat takovou školu, která by její individualitě fandila. Dopředu jsem vyloučila zařízení v místě bydliště, v němž dítě dostane přes prsty pokaždé, když projeví svůj názor nebo když se dobere k výsledku jinou cestou než tou, kterou jako jedinou možnou vytýčila paní učitelka - Všemocná Vládkyně. Tento ústav mi připomíná základku z dob, kdy jsem já sama byla škvrně: seděli jsme tenkrát všichni s rukama za zády, paní Neomylná cosi vykládala u tabule, žáčkové se to pak zpaměti naučili, odpapouškovali a podstatnou část nabiflovaného zase hodně rychle a s úspěchem zapomněli. Školu jsem jako dítě nenáviděla… Bála jsem se, že u mého dítka by se mohla situace opakovat, navíc jsem měla oprávněný strach z toho, že by se kvůli odlišné barvě kůže mohla cítit hendikepovaná.
I proto jsem školní zařízení pro svou dceru vybírala dlouho a proces byl značně bolestný. Bolestný proto, že mezinárodní pidiškolička (s různobarevnými učiteli i žáčky), která se mi opravdu moc líbila a kam nakonec Natálka skutečně nastoupila, je základkou soukromou, vyžadující tudíž nehorázné školné. Protože nejsem podnikatelka a peníze doma nepřehrabuji vidlemi, musela jsem hodně dlouho zvažovat veškerá pro - kolektivy po deseti dětech, vyučování i družina v angličtině, špičková technická vybavenost tříd, samostatné žákovské projekty už od první třídy, úžasná atmosféra, školní uniformy atd. - a proti - na nic jsem nepřišla kromě podezření, že mezi dětmi pánů Velebohatých a Veleúspěšných bude moje dítko potřebovat nejspíš mnohem tvrdší boxerské rukavice, aby si vybojovalo svoje místo na slunci, než na "normální" škole. Ale moje obavy se nevyplnily. Naopak. V průběhu let jsem se ocitla několikrát v situaci, kdy jsem milionářská dítka litovala... A také jsem zjistila, že si moje dcera až moc dobře uvědomuje, že život vlastně vůbec není jenom o penězích - dnes a denně totiž měla před očima problémy, v nichž se zmítají některá superbohatá dítka superúspěšných a superzaměstnaných rodičů.
"Rodiče na mě nemají čas."
Ale zpět k rozhovoru mezi dvěma malými holčičkami, který jsem citovala v samotném úvodu a který se týkal bince v bytě.
Ano. Přijely jsme všechny tři k nám domů v relativně normální hodinu (což Anička nezná, chodí domů večer) a na stole leželo nádobí od snídaně, v koupelně na zemi Natálčino pyžamo a ještě pár nedoladěných detailů by se tam jistě našlo. Ale žádná tragédie. Rodina se prostě ráno vypravovala z domu a nestačila uklidit. Aničku ale tahle skutečnost totálně vyvedla z míry. Oni sice opouštějí domov v úplně stejném zmatku (tatínek, Špičkový Manažer, jezdí brzy po ránu špičkově manažerovat, maminka zas odváží každý den dítko do školy a poté sama sebe na aerobik, angličtinu, oběd s kamarádkami, manikúru, golf… zkrátka, program má taky slušně našlapaný), ale do večera je chaos vzorně zpacifikován a rodina se vrací do bytu, v němž se za drobeček pod stolem stínají hlavy. Všechno je tam voňavé, naleštěné a bez poskvrnky. Tedy - navenek bez poskvrnky... Hospodyně (tak se dneska u Vyvolených říká uklízečkám) pere, žehlí, leští a pígluje osm hodin denně. Za peníze, kterých si nesmírně považuje. A nezastaví se. A sbírá i mikrodrobky. Nedivím se, že se Anička cítí konsternovaně tam, kde žádná pomocná uklízecí ruka ku pomoci není.
Po celé čtyři dny, které u nás dceřina kamarádka strávila, mě střídavě vytáčela a dojímala. Štvala mě třeba tím, že cokoli jí upadlo, cokoli svlékla, cokoli použila,… nikdy nevrátila na místo. Prostě nechala věc ležet - on to někdo uklidí. Dítě, které má kolem sebe služky od doby, kdy bylo přineseno z porodnice, asi jinak žít neumí, říkala jsem si, když jsem se skřípěním zubů sbírala Aniččiny špinavé ponožky, sponky, šaty… válející se po celém bytě. Na druhé straně jsem ale měla spoustu důvodů k tomu, abych tohle dítě, které si s sebou jako kapesné na tři dny vzalo pětitisícovku (nepotřebovala ji, což její mozek nebyl zpočátku schopen uchopit - v její rodině se totiž společnost pro dítě odjakživa kupovala, Anička například nikdy neměla u sebe doma kamarádku, vždycky jen chůvu), začala litovat.
"Ten váš binec mi zase tolik nevadí."
Když jsem přivezla obě holčičky ze školy, začaly jsme vyrábět společně svačinu. Dívky myly ovoce, krájely rohlíky, mazaly, matlaly, smály se, blbly. Anička prohlásila, že u nich se svačina hromadně nedělá, u nich se vlastně hromadně nevaří vůbec, protože když večer všichni přijedou, čeká na ně hotové jídlo na sporáku. Zjevně si tuhle činnost užívala. Krájela a matlala jak o život.
Poté, co jsme se najedly, jsme zasedly společně k úlohám. Holky psaly, já kontrolovala. Popřípadě radila a taky trochu škrtala, gumovala, opravovala, vyptávala se. Tak jak to asi mámy běžně dělají… Vlastně ne úplně běžně, jak mě opět poučila Anička. Ona si píše úkol buď ve škole, nebo ve středu odpoledne s chůvou - to je totiž jediný den, kdy nemá kroužky do večera (ne že by ji golf, tenis a piano až tak braly, ale v určitých vrstvách je ovládání těchto aktivit víceméně společenskou nutností, ale o tom se rozepíšu o kousek dál). Chůva mnohdy tráví s holčičkou i další večery v týdnu a také některé víkendy. Reprezentativní Matka totiž dost často svého živitele, Špičkového Manažera, vyzvedává v práci a společně odjíždějí do společnosti dalších Špičkových a Reprezentativních. Jak vysvětlují dceři, na večírky se jim ve skutečnosti strašlivě nechce a mnohem raději by s ní zůstali doma, ale je třeba "lovit nové kontakty, aby byly lepší kšefty". Čemuž dítě sice pendrek rozumí, ale už je dostatečně zkušené na to, aby vědělo, že s takovýmto argumentem se nepolemizuje.
Když jsme dodělaly úkoly a naučily se na písemku (dřela jsem holky neskutečným způsobem, Natálka byla otrávená, Anička nadšená, protože Špičkový ani Reprezentativní neměli na opakování vyjmenovaných slov čas ani chuť - ale běda, přinesla-li jejich dcera v žákovské jinou známku než tu nejlepší. Anička prý nejednou zažila, že s ní kvůli trojce celý víkend nemluvili! Naštěstí je velice chytrá…), vrhly jsme se na výrobu rychlé večeře. Pak holky zapálily svíčky a vytáhly scrabble. Anička se tvářila překvapeně, divila se, že jsem je nezahnala do pokojíku. Tak to chodilo u nich… Skládání písmenek dopadlo tak, že mě (novinářku!) děti rozmetaly na kusy. Mají neuvěřitelnou slovní zásobu (hodně čtou, ve škole si o knížkách hodně povídají). Anička byla nadšená. Natálka se jejímu nadšení divila - "co blbneš, dyť je to normální, že si mámy s dětma hrajou...". Hm, vypadá to, že to asi úplně normální není, milá Natálko.
V sobotu ráno se od Aničky dozvídám, že rodiče vstávají až kolem poledne. Potřebují dospat náročný týden. Anička si sama udělá snídani, pak si pustí televizi nebo si čte. Nebo se učí. Sama. V sobotu a neděli dopoledne jí prý bývá hrozně smutno… Odpoledne se pak většinou jezdí na golf. Rodiče tam potkávají Důležité a Významné… Anička se mezi nimi nudí. Hrozně se těší na pondělí a na školu.
Ale zpět k našemu dámskému víkendu. V deset už šlapeme pěšky lesem na Karlštejn, tam zmrzlinujeme a poté prohlížíme voskové figuríny. Anička opět nadšená, na Karlštejně ještě nebyla (v Americe ano). Nevadí jí, že má v nohou deset kilometrů a dalších deset na ni teprve čeká.
Za odměnu pak večer doma na zahradě táborák. Jsme špinavé a zmaštěné od krásně nezdravých buřtů (ultraštíhlá Reprezentativní Matka by sebou nejspíš bacila, kdyby nás viděla). V neděli pak absolvujeme Petřín, rozhlednu (funím do schodů a proklínám obě trapičky) i bludiště, poté z kopce dolů k Vltavě, krmíme labutě, krmíme sebe, končíme na kolotočích a skluzavkách na Dětském ostrově. Anička v sedmém nebi.
No, a v neděli večer si vyslechnu onu památnou větu: "Teto, to nevadí, že máte doma trochu binec (ubrala, holka :), mně se ale hrozně líbí, že se pořád smějete. A že pořád něco děláte. A že jste pořád spolu. Já tý Natce hrozně závidím." Měla jsem pocit, že to myslí vážně. Strašně se jí totiž nechtělo domů a neustále spekulovala, jak to udělat, aby s námi ještě pár dnů mohla být.
"Maminka zůstává s tatínkem pro peníze."
Když jsem tak seděla s holkama u ohníčku, začala se Anička (doma ji opravdu oslovují Sofie Anno. Nechápu…) z ničeho nic svěřovat. Bylo na ní znát, jak je "nevymluvená". Povídala a já ji nebrzdila. Nevím, možná jsem měla… "Maminka se s tatínkem dost hádá, někdy v noci tak řvou, že mě to vzbudí. Ráno jsou oba příšerně naštvaní a moc nemluví ani na mě." Jak jsme si taky s Natálkou vyslechly, mamince se ale asi nechce od tatínka odejít. "Protože ji nebaví uklízet. A taky proto, že nechce jezdit na dovolenou na chalupu." Tak to chápu. Na Havaji je líp. Na služební cestě s manželem v New Yorku taky. "A možná by už maminka nemohla chodit na večírky a premiéry, kdyby nebyla s tatínkem. Někdy tatínek na maminku řve, že si neváží peněz a že by se měla vrátit zpátky do práce." Jak prý ale Anička moc dobře ví, "to by se mamince moc nelíbilo".
Děti jsou neuvěřitelně vnímavé a inteligentní bytosti. Obzvlášť děti, které byly okolnostmi přinuceny k tomu, aby dospěly dřív.
Vlastně jsem vůbec nevěděla, co si z toho sobotního dětského monologu vzít. Proto si také hned v pondělí ráno sedám k počítači a zkouším se z toho všeho vypsat.
"Tyhle děti jsou neskutečně ctižádostivé. Výsledky - to je, oč tu běží."
Když už jsem tak začala tenhle článek psát, napadlo mě, že si promluvím i s učiteli zmíněné školy. Vesměs jsou to lidé (většinou Američané a hrstka Čechů), kteří nepřekročili třicítku. Tudíž jsou ještě pořád plní ideálů. Dětem se věnují s abnormálním nasazením (za plat, který je nižší než příjem uklízeček v rezidencích rodičů jejich žáčků), povídají si s nimi, tvoří, mazlí se i blbnou a, co je asi nejdůležitější, naslouchají jim. Česká učitelka, kterou mám obzvlášť ráda (hraje dětem na kytaru, zpívá s nimi Nohavicu a kupuje jim za své peníze knížky), vypráví, jak se jí jeden chlapeček z první třídy držel za nohu, že nechce odejít domů s chůvou. Plakal, až se zalykal. Učitelka udělala to nejrozumnější, co v tu chvíli asi mohla. Svěřila se řediteli a společně zavolali Matce Podnikatelce. Naštvaná MP, snažící se vypadat nenaštvaně, přijela, naložila chůvu a syna do teréňáku (všechny MP tu mají teréňáky) a společně odfrčeli. Kdo ví, co se pak u nich doma dělo, ale chůvu už ve škole neviděli, zmizela. Stejný chlapeček prý za učitelkami i paní sekretářkou pravidelně chodí, aby se s ním pomazlily. Jak se ale dozvídám, takových "nevymazlených" skřítků je tu víc. Dcerka jednoho známého herce se chodí do sekretariátu pomazlit každý večer před zavřením herny. Mimochodem, zavíračku mají v téhle malé školičce v půl šesté. A přesto se ještě najdou rodiče, kteří si vyzvednou špunta klidně o půl hodiny později. Čas od času o hodinu. Rádi zaplatí obrovský příplatek za hlídání navíc. Peníze přece vyřeší všechno…
Abych nezapomněla - nedávno se záhada se "záhadně zmizelou chůvou" vysvětlila. Jedna ze spřátelených maminek mi vyprávěla, že viděla, jak dotyčná žena vyzvedávala svého svěřence a po celou dobu, co byli v šatně, mu nadávala. Byla nesmírně nepříjemná, ječela prý na něj, proč nemá připravený lístek na autobus, že ona není tak bohatá jako jeho máma, aby si mohla vozit pr… v autě apod. Mindráky a zášť prý z ní přímo ukapávaly. Malý plakal. Dotyčné mamince, jedinému svědkovi incidentu, se chlapečka zželelo a chůvu si velmi ostře podala. Poté odešla za ředitelem, vyžádala si matčino číslo a společně s pedagogem matku opět informovali. Divé ženštině se tak průšvihy nasčítaly a byla nucena odejít strašit jinam.
Ale zpět k učitelce… Vypráví mi například o tom, jak při výtvarce zareagovala jedna žákyňka na výtku, proč si neobleče pracovní plášť: "A proč bych se nemohla umazat? Hospodyně to vypere." Pedagožka prý v tu chvíli jenom těžce polkla, vůbec nevěděla, jak zareagovat. Holčička je prý ve skutečnosti nesmírně slušná a milá. Větu, která jí ujela, nemyslela zle. Ona jenom reaguje tak, jak je v jejím světě nejspíš obvyklé.
A pokud jde o učení? Jak učitelka říká - v tomhle směru je s žáčky radost pracovat. Jsou to v drtivé většině děti abnormálně pracovité, dravé a ctižádostivé. Není se čemu divit. Jedná se o potomky abnormálně pracovitých, dravých, ctižádostivých… a tím pádem i materiálně zajištěných rodičů.
Při rozhovoru s učitelkou se mi vybavila jedna z hlášek, které držím v hlavě od té doby, co děti nastoupily do první třídy. Bylo to někdy na podzim, prckové se teprve oťukávali a jeden z nich povídá - "Hele, Sára má doma vyhřejvanej bazén, s tou budu kamarádit." Přísahám, že tahle slova opravdu padla… Prapodivně nastavené vztahy. Kde se jen mohli ti šesti- sedmiletí trpaslíci inspirovat?! Na to učitelka reaguje tím, že slyšela hádat se děti i o to, čí bazén je větší, kdo ho má vevnitř v domě a kdo "jenom" venku, kdo z nich má zimní zahradu a kdo větší terasu. Devětadvacetiletá slečna učitelka žijící s přítelem v pronajatém "jedna plus káká" prý kolikrát nestačí valit oči.
"Neuznávám kroužky pro high society. Děti tam nejsou šťastné."
Vychovatelka v herně je mladá Češka, mluvící perfektně anglicky. Má vysokou školu a miluje děti. Miluje je přesto, že se jí pár bohatých spratků (omlouvám se za výraz, leč zrovna v této situaci mi přijde nejpříhodnější) vysmívá za to, že jezdí do školy metrem a autobusem. Děti ji mají rády, mazlí se s ní a často se jí svěřují s problémy. Je udivená, kolik starostí se vejde do prťavé dětské hlavičky…
Úkolem téhle slečny vychovatelky je mimo jiné to, že musí děti vypravit do kroužků (tenis, golf aj.) a rozesadit do školních mikrobusů. Všimla si dvou velmi častých úkazů: žáčci mají mimoškolních aktivit příliš (častý problém ambiciózních rodičů - nedostatek soudnosti) a jsou tím pádem hrozně unavení, anebo jsou přihlášeni na takové kroužky, pro které by se nikdy sami dobrovolně nerozhodli. Strašně rádi by zůstali s touhle paní učitelkou v herně a pracovali s ní na zajímavých výtvarných projektech, ale není jim přáno. Když se jich vychovatelka ptá, proč tedy rodičům na rovinu neřeknou, že golf hrát nechtějí a že by rádi třeba na judo nebo na keramiku, odpoví jim prý rodiče - pro nás normální smrtelníky - naprosto neuchopitelným způsobem: "Ani nevíš, kolik důležitých jednání probíhá na golfu nebo na tenise. Až jednou povedeš firmu - a že ji povedeš! - budeš rád, že umíš držet golfovou hůl i tenisovou raketu." A šmytec. Další diskuse nepřípustná.
Vychovatelka má pocit, že tyto děti jsou předčasně dospělé - zasloužila se o to nezdravá ctižádost rodičů. Devítileté děti mají poměrně přesnou představu o tom, na jakém prestižním soukromém gymnáziu budou studovat dál a na jakou univerzitu by se v zahraničí rády dostaly…
Na jedné straně jsou tato dítka sice předčasně dospělá, na druhé jsou až trestuhodně nesamostatná: nechodí s rodiči na běžné nákupy (to má v popisu práce hospodyně), takže netuší, kolik stojí litr mléka nebo rohlík (dvě koruny?, stovku?), nejezdí městskou dopravou, takže by netrefila ani na ta nejprofláknutější místa Prahy, neumí po sobě uklidit ani hrnek od kakaa - na všechno "máme přece lidi, ne?". Tyhle děti také třeba nikdy nepoznají, co to je jít pěšky ze školy, povídat si přitom s kamarády, pískat na kolemjdoucí holky, zapálit si někde na lavičce svou první cigaretu či s ostatními dávat horko těžko dohromady drobáky na párek v rohlíku. Rodiče je chtě nechtě odřízli od reality.
Podle vychovatelky je hodně podivným, ale nikoli ojedinělým jevem to, že se někteří z mrňousů víc těší na chůvy než na rodiče. Tyto "tety" patří ovšem do poněkud jiné kategorie než výše popsaná hysterka. Chůvy mají totiž na prcky čas. Rodiče ne. "Tety" jim neříkají: "Jdi si hrát, víš že musíme pracovat, abychom měli penízky." Ano, rodiče mnohých pracují do úmoru - aby měli na chůvy a hospodyně. Což je tak trochu postavené na hlavu, nezdá se vám?
Když učitelka - vychovatelka v září do školy nastoupila, byla rozhodnutá, že dá při nejbližší možné příležitosti výpověď. Domnívala se, že chování některých obzvlášť povedených kousků nevydýchá. První konflikt přišel totiž hned první týden školy. Patlala s dětmi maxikoláž a jednoho chlapečka vyzvala, aby po sobě sesbíral odstřižky. Odpověděl jí, že to neudělá, že je za to placená ona. Jen zalapala po dechu a papírky sesbírala. Tehdy ještě ano. Dnes už je tvrdá a důsledná. A jak už jsem psala - děti ji (i za to) milují. Už chápe, že prckové leckdy za své výroky ani nemohou. Žijí v nestandardních podmínkách a mají posunuté hodnoty ("proč nemůžu rozstříhat celej krepák, když stojí jenom pětadvacet korun?!"). Slečna už se dokonce ani nepozastavuje nad debatami, které vedou devítiletí špunti o tom, jakou kdo dostane po tátovi firmu a kolik má dotyčná firma zaměstnanců, anebo třeba o tom, kdo má větší kapesné, lepší lyže, kdo byl na luxusnější dovolené ("a náš hotel měl deset hvězdiček!" :), kdo dostal k narozeninám úžasnější počítač nebo mobil. Mimochodem, luxusní dárky coby forma odškodného za věčný nedostatek rodičovského času jsou tu k vidění ve velmi hojném počtu. Bohužel.
"Je to jiný svět, ale je to jejich svět."
Nedávno jsem se bavila s jednou maminkou, velmi Úspěšnou Právničkou, o tom, jestli jí nevadí, že jsme naše děti obalili tlustou vrstvou vaty - aby je náhodou ten zlý venkovní svět moc nepotloukl a neofoukl - a vsadili je jako nějaké vzácné kytky do poněkud nepřirozeného prostředí. V něm jsou sice po jistou dobu chráněny, ale do reality budou muset přece jenom dřív nebo později rovnýma nohama skočit… Co když ten skok nezvládnou a dostanou od života větší nakládačku, než jsme si my, rodiče, schopní představit? A co když nám to všechno třeba jednou vyčtou - co když nepochopí, že jsme to dělali jen proto, aby se jim zalíbilo učit se, pracovat na sobě, samostatně se dobírat výsledků (to vše v několika jazycích), a ne jenom biflovat a papouškovat… Úspěšná mi odpověděla slovy, na která jsem pak ještě hodně dlouho myslela: "Ale tohle je jejich svět. Oni už nikdy jiný nepoznají. Nebudou mít s čím srovnávat. Jsou v něm stejně šťastné nebo nešťastné jako jiné děti v tom svém světě. My jsme jim umožnili snadnější start do života, díky nám se naučily mít školu a učení rády. To ostatní už je jenom na nich."
Hm, tak nevím…
PhDr. Petr Šmolka je mediálně velmi známý. Napadlo mě, že když už si náhodou problémy v rodině nějaký ten Superdůležitý, Superúspěšný a Superbohatý připustí, jde právě za ním (snobi to tak dělávají, anebo ne?). A právě on má tím pádem problémy dětí, vyrůstajících v takových rodinách, jako na dlani.
Pane doktore, kudy se podle vás budou ubírat cesty třeba takové Aničky - dítěte finančně skvěle zaopatřeného, leč ve skutečnosti nesmírně osamělého? Jednou bude sice vzdělaná, už teď v devíti letech ví, že chce studovat v Paříži práva, ale o rodinném životě už si iluze nedělá tedy ani náhodou - pokud jsem měla možnost postřehnout ("Mamince se nechce do práce, a tak radši s tátou zůstane…").
Podle starých Toltéků si děti vybírají své rodiče, samy se rozhodují, komu se narodí. Většině z nás bude připadat podobná představa sice poněkud absurdní, zkusme se však u ní alespoň na chvíli jen tak cvičně pozastavit. Třeba se nám pak některé demografické údaje budou jevit o něco pochopitelnější. Čím to, že v některých rodinách (romských, ale třeba i praktikujících katolíků) je takový nával, zatímco v jiných pusto a prázdno? Proč si děti některé rodiny volí a jiným se tak vyhýbají? Co může mít vůbec společného rodina romská a rodina hluboce věřící? Podle mého soudu především vztah k dětem. V obou typech rodin se dětem dostává mnohem větší porce lásky než materiálních statků. Zatímco v rodinách Úspěšných Managerů bývá dětí spíše poskrovnu. Nelze dokonce vyloučit, že dnešní móda pojmenovávat děti dvěma křestními jmény má své racionální jádro. I rodiče Sofie Anny tak totiž mohou mít dojem, že mají vlastně nikoli jen jednu, ale rovnou dvě dcerky.
Ani Aničky však naštěstí nežijí v nějakém vzduchoprázdnu a domácí rodinný model nemusí být jediným, s nímž se setkají. Některé mají štěstí, že potkají nějakou tu Natálku a poznají, že lze žít i jinak, jinde mohou v dobrém slova smyslu zapracovat prarodiče, případně kulturní vzory. Jistou šancí může být i období pubertálního vzdoru a s ním spojená potřeba vymezit se vůči prostředí původní rodiny. Hodně pak záleží na společnosti vrstevníků. I "skleníkové" děti mají šanci potkat někoho, kdo umí lépe vzdorovat větrům a bouřím.
Také by mě zajímalo, co se honí hlavou šesti- sedmiletému špuntovi, jehož z prestižní školy vyzvedává chůva, která má evidentně problémy sama se sebou - je plná mindráků a zahořklosti a na dítěti svých bohatých zaměstnavatelů si svůj vztek ventiluje. Myslíte, že je chlapeček vůbec vyslyšen, když si na ni doma stěžuje? (Pokud si vůbec troufá. Jak je totiž i z článku patrné, matka začala jednat až po dvojí intervenci ředitele školy.)
Zmíněný scénář je naštěstí pouze jedním z možných. Některé chůvy dokážou naopak svěřeným dětem kompenzovat to, čeho se jim od rodičů nedostává - zájem, blízkost, pomazlení… Když už ale k něčemu podobnému dojde, může to mít sedmiletý špunt opravdu těžké. Už proto, že mu mnohdy jeho rodiče nejsou vůbec zvyklí naslouchat. Jeho stesky pak vnímají jako jakýsi "šum" a nevěnují mu patřičnou pozornost. Pak se nelze divit, pokud nešťastný špunt zvolí někdy zdánlivě neadekvátní reakce. Od agrese vůči okolí třeba až po agresi vůči sobě. Až pak totiž mnozí rodiče jeho "volání o pomoc" vůbec zaregistrují.
Jak bude podle vás probíhat onen v závěru popisovaný "skok do reality"? Někteří jedenáctiletí žáčci budou odcházet na státní osmiletky - kam se zřejmě bez sebemenších potíží dostanou, protože učit se umějí. Myslíte, že bude jejich přístup k životu ovlivněn pěti lety strávenými ve společnosti dětí boháčů a superboháčů?
Náraz na každodenní realitu může být opravdu dost krušný a dopad tvrdý. Zároveň je v něm však i jistá šance. Zvláště pokud se pro ně ostatní spolužáci stanou "vztažnou skupinou", tedy skupinou, do níž by chtěli patřit. Pak si také začnou osvojovat její normy jednání, jinak by jim hrozila role osamělých outsiderů. Paradoxně je tak lepší, když do té reality skočí každý sám. Pokud by totiž mělo jít o "skupinový seskok", pokud by je do té nové školy doprovázelo ještě několik dalších VIP dětiček, tak hrozí, že si vytvoří vlastní partičku. Navíc partičku, ve které bude skupinovou normou spíše pocit výlučnosti, chcete-li elitářství. Čímž se nepochybně původní problematický vklad ještě více posílí.
Tyto děti však mohou být zároveň pro ostatní v něčem také přínosem. Třeba svou orientací na výkon a některými dovednostmi. Ono totiž naštěstí nic není jen černé nebo jen bílé!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.