Maminka studentka

Seznámila jsem se s klukem, do kterého jsem se hned v první chvíli zamilovala. Oslavovala jsem maturitní zkoušky a chystala se na ekonomickou VŠ. Poznala jsem ho na kolejích. Hned mezi námi probleskla jiskra. A tak jsme se dali do řeči. Všechno mi přišlo růžové až přerůžové. Měli jsme podobné názory na věc a vše bylo tak strašně krásné, že jsem ho pozvala na pokoj. a tam to všechno začalo. Otěhotněla jsem. Celý týden mi bylo špatně a přemýšlela jsem pouze o tom, kdy to skončí. Petr mi koupil těhotenský test a donutil mě, ať si ho udělám. Schovala jsem ho do skříně a plánovala, že ho vyhodím. Vůbec by mě na výšce nenapadlo, že bych mohla být těhotná. Ovšem - nedalo mi to, že stál 35 Kč a tak jsem si, když Petr odešel do školy, ho udělala.

Čekala jsem pět minut tak, jak to bylo na návodu napsané. Když jsem se podívala, byly tam dvě čárky! Pořád mi mé oči jezdily po postupování s těhotenským testem a já tomu nemohla uvěřit. Když přišel Petr, rozbrečela jsem se a zamkla se do pokoje. Ležela jsem v polštářích a nemohla ani mluvit, ani nic dělat, byla jsem z toho celá vedle. Byl přede mnou přece celý život, škola, zážitky, další lásky, užívání si... no a já teď mám držet uplakané, počurané miminko?

Byla jsem rozhodnutá, že půjdu na interrupci. Nikomu jsem nic neřekla, Petrovi taky ne a hned jsem se objednala na gynekologii. Když jsem stála u okýnka, pořád jsem si to nemohla rozmyslet. Jít či nejít? Není to proti přírodě a všemu???

Miliony otázek ve mě vzbuzovaly strašnou nejistotu, strach. . . Pak jsem se ale rozhodla, že tam půjdu a miminko můžu mít přece kdykoliv jindy. Ze všech stran se na mě hrnuly slova, proč tam vlastně jdu, dítě můžu vychovat i tak při škole!?Ale chci mít ještě pár let přece svobodu!?Ale děti mám ráda, nedokážu se dívat do kočárků na ty ditinka, co pofňukávají, za chvilku se usmějí právě na mě. A kdyby se to dozvěděla moje maminka, tak by mi teda dala! Ale jak se mám tedy rozhodnout, když už za necelou hodinu mám jít na zákrok - ani ne na zákrok, ale "vraždu" toho miminka, co ve mně už tři týdny pluje jako rybička, mohlo být za přesně devět měsíců také v kočárku a já už se nemusela dívat na cizí mimi, ale právě na to naše. Tak a už přijíždí sestřička s vozíkem pro mě a veza mě na sál. Před operačními dveřmi vykřiknu:"Ne!Já přece nemůžu zabít nového človíčka této planety!!!" Lékařka se na mě dívala jako kdyby bylo konec světa, ale já věděla přesně co chci! Na potrat nejít. . .

A udělala jsem správně, protože mít sobě téměř měsíc miminko, které se má za pár týdnů narodit, a teď ho zahubit?!! To ne, na to nejsem tak silná. Petr přijal tu novinu neobvykle skvěle, takže bylo rozhodnuto. Jakmile jsem to řekla rodičům, spráskli ruce, a řekli: "To je něco úžasného, hned chystáme svatbu!" Byla jsem překvapená, ale nakonec jsme si "ano" s Petrem řekli a to rovnou na zámku.

Těhotenství bylo první tři měsíce utrpení, ale pak jsem si začala konečně užívat. Dovolená, někdy večírky, druhá dovolená po Česku. . . Kdybych nebyla v tom, tak si tak neužívám - škola. Takto jsem studovala jen do sedmého měsíce, pak mi to profesor zakázal :-)).

Petr sice studoval, ale jen do termínu porodu, aby se o nás s miminkem mohl starat. Stejně bylo tehdy po zkouškách, písemkách a po všem, začínaly vánoční prázdniny, a tak jsme studovali společně u televize s mojím bříškem. Musela jsem taky dohánět, abych po porodu mohla zpátky do školy.

Bylo dvacátého třetího prosince, a mě odtekla plodová voda. Hodně jsem se lekla, ale pak mě Petr uklidnil, že musíme do porodnice a sbalil poslední potřebné věci. Nepřijali nás v nemocnici hned, ale po půl hodině jsem byla na sále s rozkrčenýma nohama a lékař křičí:"Tlačte, tlačte, jinak tady vezeme další rodičku!" Řeknu vám, že ta bolest je obrovská, ale když děláte, co vám lékař(ka) říká, tak se i ten nástřih hráze dá přežít. No... A pak mi toho našeho malinkatého drobečka položili do náruče. Brečela jsem jako želva a nevěděla, jestli štěstím nebo smutkem. Na nic jsem nemyslela, jen cítila to voňavé tělíčko našeho miminka. "Je to holčička, maminko!" uslyšela jsem hlas sestřičky, která naší princeznu malinkatou najednou odnášela kamsi pryč. Po několika minutách mi jí donesla zabalenou a oblečenou, položila opět do náruče a řekla, jak by se měla přisát. Přišlo mi to jako nezvládnutelný úkol, ale po chvilce jsem to vykonala, a malinká sála!Byl to pro mě nádherný pocit kojit.

Po dvou hodinách mě odvezli na pokoj šestinedělí. Přítel u samotného porodu nebyl, ale pak si maličkou prohlédl a jel to po asi čtyřech hodinách strávených s námi oslavovat domů. Byla jsem strašně vyčerpaná, unavená, ale pohled naše štěstíčko mi to všechno vynahradil.

Po třech dnech jsme byli doma z porodnice. Ačkoliv mi to sestřička v nemocnici vysvětlovala dost pečlivě, najednou jsem se bála na naší Julinku jakkoliv sáhnout, natož jí přebalit, koupat či obléct. Ale po nějaké době jsem si zvykla.

Petr mi byl nablízku, ale školu nesměl šidit. Já jsem první dva týdny se věnovala Julince, a pak se začínala po večerech dostávat zpátky "do formy". Julinka mi každý neduh tisíckrát vynahradí a je mojím štěstím největším. Je to pro mě velká lekce, a to se ví, že často pociťuju beznaděj, strach. Ale stačí mi se podívat na naší princeznu a je po všech trablích. Po prázdninách se chci vrátit do školy a nic nezanedbat. Moje maminka mi Jůlu vždycky donese při přestávce na kojení, pak jí dá do kočárku, jezdí kolem školy a když začne Julinka plakat, dá jí mnou odstříkané mlíčko - a tak je spokojená. Nyní je jí měsíc a půl, otevírá očička, dumle si palec, dokáže (a to především v noci) pořádně plakat.

Všichni z ní máme radost, i když jsme si to ze začátku vůbec nemyslela, jaké je to štěstí. Jsem nesmírně šťastná, že ji mám, Petr, rodiče i sestra také.

Nevyměnila bych ani ji, ani ten pocit, že jsem ztratila veškerou svobodu.