Střípky z Primorska II.

Primorsko

Toto přímořské městečko se během těch pěti let změnilo k nepoznání. Rozrůstá se, ovšem spíše neutěšeně. Vyrůstá tu jeden hotel (penzion, vila atd.) za druhým. Bez ladu a skladu, zato ve velkém počtu. Postupují především nad severní pláží, dokonce se jim podařilo obklopit místní hřbitov, v podstatě se přes něj běžně chodí z hotelů na pláž.

Hřbitov

Do starých uliček, ve kterých často parkují auta po obou stranách, se nedá vjet autobusy, turisty rozvážejí tranzity (minule se vozily jen kufry, turisté šlapali pěšky - a i letos to tak některé cestovky praktikovaly). Nové ulice na tom nejsou o moc lépe - pokud jsou, dost hotelů stojí u uježděných prašných cest, silnice bude až někdy.

Co mě fascinovalo, byli řidiči. Je až neuvěřitelné, jakou skulinkou jsou schopni a ochotni projet (že to ne vždy vyjde, bylo občas na autech vidět). Pokud se vyhnout nemohou, počínají si celkem logicky a uhýbá ten, kdo má místo k vyhnutí blíž, případně je pro něj couvání snazší. V podstatě se tu netroubí.

Plán rozvoje obce? Něco takového tu rozhodně neznají. Hotýlky se staví zhruba tak, že si koupíte pozemek (třeba uprostřed pole), zajistíte si jakžtakž cestu k němu a vystavíte, co potřebujete. Pozemek je oplocený, samotná budova zabere jeho většinu, pokud nepřibude alespoň bazének s lehátky (bývají hlavně u větších). Hotely spolu sousedí často tak těsně, že si hosté musí koukat z okna do okna. Okolí vás nezajímá.

V Primorsku žije přes zimu asi 800 obyvatel. V létě se jejich počet zvyšuje zhruba na 5 tisíc. V tomto čísle samozřejmě nejsou započítáni turisté, ale pouze lidé, které turistický ruch živí - pokojské, servírky, barmani, plavčíci, prodavači čehokoliv atd. Často sem přijedou celé rodiny. Velká část (dle místních spíš většina) pracuje na černo, každý se snaží si přivydělat, jak se dá. Kdo z místních mohl, "vyhnal dům o pár pater" a zřídil penzión. Další alespoň pronajímají pokoje. Někteří z prodavačů spali třeba na zahradě hned u obchodu, zahlédli jsme i nepříliš utěšený kout s maringotkami v lese.

V tom zákoutí se opravdu večeří

Dle delegátky mají jeden z nejvyšších platů policisté, 550 leva. Za 10 dnů jsme celkem lehce a bez velkého rozhazování utratili skoro dvojnásobek. Člověk pochopí, proč se lidé tolik snaží získat něco z turistického ruchu. Bulharsko je navíc zemí snad s nejvyšší mírou korupce v Evropské unii. Jeden místní průvodce při rozhovoru o tom mohutném rozmachu hotelů poznamenal, že ač Bulhar, musí přiznat, že většina peněz, která se tu točí, je "černota", ale nějak se ty peníze vyprat musí, že je to sice smutné, ale je to tak.

Městečko leží na jednom z mnoha poloostrůvků, z každé strany jeden záliv, jedna pláž, nazývané prostě severní a jižní. Pro děti nám přijde lepší jižní pláž, přístup do vody je pozvolnější, pláž se nám zdá širší. Obě pláže mají velkou část obsazenu placenými slunečníky (5 Lv na den, za lehátko stejná cena). Náš penzion byl v podstatě nad severní pláží, přesto jsme ji vyzkoušeli jen jednou a volili dlouhou procházku na jižní - a zde šlapali pěkně daleko za placená a nejnarvanější místa za klidným sezením a čistší vodou. Na začátku jižní pláže totiž ústí řeka, která občas dává svým pachem najevo, co do ní všechno teče. (Po čističkách jsme se ptali marně.) Ale našli se i jedinci brodící její ústí.

Relativně nový je v Primorsku aquapark. Má několik částí - pro nejmenší i o něco větší děti a pro mládež a dospělé. Mám pocit, že na velké skluzavky omezují děti podle věku, resp. je pustí na dvojsedáku s dospělým. Sehnat ten nafukovací kruh, který je do některých povinný, je trochu nadlidský úkol. Co není špatné využít je i na jednoduché klouzačky taková modrá podložka. U "dopadiště" jsou plavčíci a honí lidi z cesty, přesto si vždy kontrolujte, zda pod vámi někdo není. I když jste stokrát přesvědčeni, že ne. Zůstala mi v cestě malá holčina, dopadla jsem vedle ní, nic se nakonec nestalo, ale ta panika při jízdě byla děsná. Mimochodem, zkoušet to zbrzdit rukou je fakt blbost a spálené prsty bolí pekelně. Do areálu si nesmíte vzít vlastní jídlo a pití. Vstupné se platí buď na celý den (a to jsem zapomněla : kolik), nebo na odpoledne od 14 hodin (děti do 90cm zdarma, do 130 cm za 11 Lv, ostatní 16 Lv).

Děti mají v městečku možnost využít nejrůznější atrakce, které ovšem začínají svůj provoz až k večeru. Nafukovacích skákacích hradů je tu několik. Co skákacích, takových prolézacích, přelézacích. Cena i doba různá, naše děti si oblíbily jeden 3Lv/30minut. Na dvou místech (jedním z nich je školní hřiště) jsou kolotoče, trampolíny (obsluha neváhá na dítko skočit a pomoci mu se vyhoupnout pěkně vysoko), nejrůznější vyhrávací nabídky (chytání kačenek, tahání za provázek, střelnice, hory automatů s hračkami) - prostě pastičky na děti a vaše peníze.

Fakultativní nabídka výletů a akcí přímo cestovních kanceláři je také dost pestrá. Případně můžete podnikat na vlastní pěst. Z přístavu vyjíždí večer jachty na cca hodinové projížďky, navíc se pořádají větší výlety spojené s piknikem a grilováním. (Pokud někdo z rodiny trpí kinetózou, nezapomeňte na Kinedryl, i když vánek na moři je milostivý a činí celé trápení snesitelnějším.)

Nad severní pláží je možné si zajezdit na koni (tuším 10 Lv na 15 minut, se vzrůstající dobou je cena výhodnější).

Odvážlivci mají možnost vyzkoušet potápění (v jednom klubu mluví perfektně česky) nebo let na motorovém rogalu - tedy jako pasažéři. A rogalo, to je adrenalin, hlavně při startu a přistání, protože obé se koná na silničce mezi Primorskem a Vilou Perla, a tam tedy auta rozhodně jezdí. Pokud vím, ani na jedno se nevztahuje pojištění.

Ranvej

Cestovní kanceláře také nabízejí výlety trochu vzdálenější, některé i celodenní, na jiné stačí pár hodin, většinou odpoledne a večer. Přírodní rezervace Ropotamo, města Sozopol, Neseber, případně dvoudenní výlet do Istanbulu (víza prý netřeba).

A kdo se neobejde bez nakupování, má šanci. A ti ostatní smůlu, protože vyhnout se všudypřítomné nabídce je nemožné. Cesty na pláž lemují obchody s nejrůznějšími nafukovacími potvorami a dalšími plaveckými a plážovými pomůckami. Z dcery se tak lehce stal potápěč, syn se spokojil s vodní pistolí, obří nafukovací delfín z minulé návštěvy se vezl s námi.

Kruh pro trojčata

Ženy a dívky mají možnost vybrat z velké nabídky oblečení - nejen letního, je-li libo koženou bundu nebo kožíšek. Na kluky a některé otce útočí nabídka nejrůznějších replik zbraní, ale i nožů nejrůznější délky. Co mi letos přišlo nové byla nabídka bokových šátků i vršků k břišním tancům.

Všichni prodavači jsou velmi (až moc) ochotní, počítejte s tím, že se k vám okamžitě někdo vrhne a bude nabízet. S klidným svědomím vám řeknou, že ty hodinky Seiko za 10 Lv nejsou ale originály (to by jeden nečekal :), nebo vám naopak budou nabízet značkové boty, které mají kvůli kontrole někde vzadu.

A co na památku? Kýčovité výrobky z mušlí, nebo sádrové připomínky moře, které se od těch z jiných zemí liší jen nápisem Bulgaria - nebo rovnou Bulharsko, samostatné mušle nebo ptáčky z ježdíků (co na tom, že se přírodniny oficiálně nesmí vyvážet). Něco z tradičního bulharského textilu - od malých prostírek po ubrusy. Koření - čubricu, nebo výbornou směsku na maso sesypanou ve sklenici do usmívajícího se obličeje. Růžový olej nebo kosmetiku z něj. Něco z tradiční keramiky (zapékacím miskám jsme neodolali minule). Cestovní kanceláře varují, že je zakázáno vyvážet jakékoliv napodobeniny či repliky zbraní, včetně dětských hraček (vodní pistole i dva vyhrané plastové kordy prošly).

Vila Perla

Na druhém konci severní pláže (bráno od Primorska) stojí velká bílá vila. Kdysi si ji jako letní sídlo nechal postavit Todor Živkov. Musela být opravdu velkolepá - obrovské pokoje, prosklená hala s výhledem na moře a zároveň velkým krbem, bazén s odklápěcí střechou, udržovaná zahrada s vodotrysky, vlastní přístav, vlastní pláž, široko daleko zakázaný prostor obehnaný plotem a střežený vojáky.

Teď chátrá. Po pádu komunismu snad přemýšleli, jak ji udržet v provozu. Ale udělat z ní hotel nejde, nevýhodou jsou právě velké pokoje a obrovské haly a chodby. Chvíli tam byla alespoň restaurace. Pak ji snad kdosi koupil, možná vysoce postavený člen mafie, ten skončil ve vězení….to je trochu legenda, zhruba tak to před pěti lety vyprávěly delegátky. V každém případě to vypadá, že nejasné majetkové vztahy brání dalšímu využití.

Lidé si oblíbili zdejší pláž, jezdí sem místní z okolí, v lese je divoký kemp, právě v blízkosti vily se pořádají pikniky, na které vás doveze plachetnice. Kousek odtud je útes, na který směřují potápěči. Z Primorska sem přes den jezdí zhruba každých 40 minut motorový vláček.

Vila Perla, bída lesku

Pro dobrodruhy

Pokud chcete zažít něco neobvyklého, mám pro vás inspiraci. S našimi neposednými dětmi jsme neměli odvahu vyzkoušet v podstatě žádný z výletů (až na projížďku jachtou). Lákala nás plavba po řece Ropotamo ve stejnojmenné rezervaci, kterou jsme absolvovali minule. Naše cestovní kancelář ji ale nabízela jen spojenou s výletem do Sozopolu. Vlastně ani nevím, proč jsem nepřesvědčila muže, že si výlet objednáme jinde.

Muž vymyslel, že na Ropotamo dojdeme pěšky, že to není tak daleko. No není, jen tato část Bulharska není připravena na pěší turisty. Jeden den jsme vyzkoušeli cestu k Vile Perla a ověřili si, jak jezdí vláček. Druhý den jsme prvním ranním vláčkem dojeli na druhou stranu severní pláže a vyrazili po silnici předpokládaným směrem. Tedy, ověřili jsme si směr u řidiče vláčku, který se chytal za hlavu, že je to strašně daleko.

Ze začátku se šlo velmi dobře. Silnice, evidentně zřízená kdysi kvůli Živkovově vile, byla pustá, vedla částečně lesem, všude klid, žádný turistický ruch. Pozorovali jsme motýly, v jednom místě vedla přes asfaltku mravenčí stezka. Idyla skončila branou, která cestu uzavírala. Nějak nám nedošlo, že jsme uvnitř kdysi uzavřeného prostoru (však také nápis "hlídaná oblast" byl zevnitř. Já tradičně zpanikařila, že mám vlézt někam, kam se nesmí. Hlavní silnice, ke které jsme mířili, už byla slyšet, šli jsme tedy podél plotu a nakonec prolézali jakousi kruhovou výpustí. Vylezli jsme na hlavní silnici, a to byl kámen úrazu. Tady prostě nejsou zvyklí na pěší. Se dvěma dětmi jsem se fakt bála. Asi po 50 metrech manžel našel záchranu. Podél silnice vedla lesem cesta. No, cesta. Kdysi tu zřejmě bývala stará silnice, teď to byl souvislý zoraný pás. Vím přesně, jak se cítí koně, kteří jedou Velkou pardubickou. V sandálech se šlapalo bezvadně - hlavně malému, který se nesl na koni :. Horší byly nářky skoropuberťačky. Byli jsme rádi, když jsme dorazili na místo.

Projížďka po Ropotamu nezklamala. Možná upozornění na želvy by bylo lepší trochu s předstihem. Autobusová zastávka samozřejmě nikde, taxík rovněž. Takže jsme po obědě pochodovali zase zpátky.

A tady přichází největší zážitek z Bulharska. Šlapeme si to oranicí, najednou v hlese šustot, hledáme, co se to k nám blíží. A 5 metrů od nás jelen. Nádherné zvíře, které se ovšem otočilo, jen nás zaslechlo, fotoaparát jsem ani nestačila vytáhnout.

Cesta zpět uběhla rychleji. Už jsme věděli, co nás čeká. A brána byla dokořán, někdo už potřeboval projet. Kdyby tím lesem vedla lepší stezka, byl by ten výlet úplně skvělý.

A konec, Bulharsko, bylo to pěkné a bylo toho dost. :)