S batoletem k protinožcům? Proč ne!

Martin Jelínek s Kamilou Strachoňovou, osmnáctiměsíční Haničkou a dalším, „černým pasažérem“ v maminčině břiše (dnes tříměsíční Agátkou) zimu obešli směrem jižním. Jejich anabáze může být inspirací a osmělením pro ty, kdo váhají, zda se s potomkem vypravit daleko za oceán.

Cesta na Nový Zéland byla dlouhou dobu naším velkým cestovatelským snem. Navštívit tento kus země na druhém konci světa, 1600 km na východ od Austrálie a dlouhých 24 hodin letu z Prahy, se nám po létech cestování konečně podařilo v únoru. Doma řádily tuhé mrazy a my se těšili do léta. Obecně se doporučuje Zéland navštívit právě v tuto dobu, kdy tam vrcholí léto a kdy prší méně než v jiných měsících. Uposlechli jsme tedy. Skutečnost, že jsme se trefili do nejhoršího počasí za posledních 35 let, nás nepotěšila, avšak náladu nám nijak nezkazila. Pršelo většinou tam, kde jsme déšť čekali, a chladno bylo na jihu, kde to tak obyčejně bývá. Naši tradiční cestovatelskou sestavu rozšířila osmnáctiměsíční dcerka. U protinožců jsme strávili měsíc, což je považováno za minimální dobu pro cestu po Zélandu. Ve složení matka, t.č. na mateřské dovolené, a otec, učitel angličtiny na volné noze, nebyl měsíc dovolené žádný problém.

A máte utrum...

Cestování nás hodně baví. Když se nám narodila dcera, bylo nám řečeno, že jsme skončili. Pro mnoho lidí v našem okolí je taková daleká cesta letadlem a měsíční kempování s dítětem na Zélandu naprosto nepředstavitelné. Přes všechny obavy a údiv okolí jsme dceři sbalili kufr a vesele vzlétli do oblak. Zéland, tuto bezpečnou a bezproblémovou destinaci, jsme měli dlouho skrytou jako eso v rukávě právě pro cestování s dětmi.

Bezproblémový je Zéland hned z několika důvodů. Je to země, kde nehrozí nebezpečná tropická onemocnění, kde je k dispozici kvalitní lékařská péče, dobrá infrastruktura a služby a kde na vaši ratolest za keřem nečíhá žádný jedovatý živočich nebo krokodýl či had škrtič. Pronajmete-li si na cestu vozidlo, bude většinou v dobrém stavu a pro vaše dítě bude vybaveno kvalitní dětskou autosedačkou.

Pevný bod

S pronajatým zjednodušeným obytným vozem bylo kempování s dítětem v zemi Maorů a ptáka kiwi hračka. S autem jsme získali veškeré vybavení, které ke kempování bylo potřeba - nádobí, vařič, kanystr na vodu. Zadní část vozu byla upravená pro spaní na matracích, k dispozici bylo prostěradlo a povlečené přikrývky a polštáře. Toto vše nám dodávalo dokonalý mobilní komfort a svobodu pohybu. Měli jsme auto a bydlení v jednom.

Naše cesta po obou zélandských ostrovech trvala 30 dní a najeli jsme 5500 km. Výhoda auta tohoto typu byla nesporná. Naše dcera měla pevný bod, kolem kterého se vše odehrávalo, za špatného počasí jsme rozložili spací sekci, a vytvořili tak prostor na hraní. Klidné spaní za jízdy zajistily závěsy, s vařičem v autě jsme zase byli schopni kdykoliv a kdekoliv připravit jídlo.

Myslím si, že kdybychom střídali hotely a motely, nebylo by z toho dítě příliš nadšené.

Ráj pro rodinnou dovolenou

Na místě jsme zjistili, že nejsme zdaleka sami, kdo se s dítětem „do té dálky“ vypravili, a že náš výlet je v porovnání vlastně docela krátký. Rakouská skupinka sestávající ze tří rodin s dětmi ve věku od 6 měsíců do 5 let byla na cestě po Zélandu již neskutečný pátý měsíc. Na Novém Zélandu nemusíte řešit takové věci, jako je shánění dětské výživy a dalších miminkovských nezbytností.

Stačí zajít do supermarketu a vybrat si. Dcera si užívala výborné mangové přesnídávky nebo výživy s jehněčím a sladkým bramborem kumara. Nutno podotknout, že i z normálního hovězího steaku se jí dělaly boule za ušima. Jídlo je na Zélandu kvalitní, většinou BIO, a chutná, jak jídlo chutnat má. Fantastické pro dítě byly i čerstvě natrhané lesní plody, zejména pak ostružiny, na které cestou narazíte prakticky všude.

Na Zéland jsme jeli hlavně za přírodními krásami, a jelikož nás baví chození po horách a zajímavých stezkách, chtěli jsme toho co nejvíce vidět a prochodit. Trekování s dítětem probíhalo v krosničce. Nepodnikali jsme sice vícedenní přechody, ale i tak jsme si přišli na své. Mnohdy jsme za to byli vlastně i rádi, protože u jednodenních „ochutnávek“ treků nejsou povinné registrace a rezervace kempů, které mají omezenou kapacitu. Prošli jsme si tak slavné Tongariro Crossing na Severním ostrově, kousek Queen Charlotte treku v Marlborough Sounds, Abel Tasman treku ve stejnojmenném národním parku na severu Jižního ostrova a podnikli řadu krátkých výletů a výstupů u ledovců Franz Josef a Fox, v NP Mt. Cook nebo v oblasti Catlins na samém jihu Nového Zélandu. Kempování a pohyb v krajině nastartoval dceru k lepší koordinaci a dodal jí odvahu k chození po nerovném povrchu. O to víc si pak užívala jakékoliv návštěvy interiéru s kobercem. Hanička také zjistila, že existuje extrémně akční a dotěrný bodavý hmyz jménem „sandfly“ nebo i to, že koupel není vždy teplá.

Anglicky přirozeně a rychle

Dítko na Zélandu bylo i bránou komunikace s místními, kteří obecně velmi rádi navazují řeč. „Hello“ a „bye“ se tak zařadily mezi jedna z prvních slůvek naší malé Haničky.

Cestu po ostrovech jsme začali z největšího novozélandského města Aucklandu. Směřovali jsme rovnou na západ, na poloostrov Coromandel.

Poloostrov je vesměs pokrytý původní vegetací, asfaltových silnic pomálu, jedna zatáčka střídá druhou, štěrkové cesty vás vedou kamsi do divočiny. Šplháte autem do kopce někde mezi kapradinami velikosti dospělého člověka, vyjedete na kopec a kolem vás se rozprostírá zelený koberec jako v Amazonii, bez GPS se velmi snadno „zamocete a už se nikdy nevymocete“.

Lesům na Coromandelu jsme díky jejich jednolité zelené čepici dali pracovní název „brokolice“.

Takové lesy, skrze které vedly i některé zajímavé treky, byly skvělé na výlety s dítětem v krosničce. Ona „brokolice“ je praktickým slunečníkem, který vás a dítě chrání před přímým sluncem.

Slunce to dole u protinožců umí docela slušně rozpálit. Jak je to tam s ozónovou dírou, všichni vědí, i přes přítomnost krycích porostů je nutno se na cestu vybavit ochranným krémem s vysokým faktorem, dobrou pokrývkou hlavy kryjící i krk, kvalitními slunečními brýlemi a v neposlední řadě nám přišel vhod velmi praktický i dětský plavací a plážový UV obleček.

Poloostrov Coromandel je fantastický. Málo pastvin, málo turistů, pusté pláže, překrásné treky jako například Stoney Bay-Fletcher Bay. Najdete tu obří stromy kauri - vaše dítě vedle těchto statných chlapáků působí jako malý mraveneček.

Chodníky pro návštěvníky jsou luxusně upravené, křehčí vegetaci chrání dřevěné lávky nebo schody, takže chození je pro vás i dítě velmi pohodlné a šetrné k přírodě.

Mezi vroucí pláží a Antarktidou

Velkou atrakcí poloostrova, ovšem s turisty, je pláž Hot Water Beach. Na břehu Pacifiku se zde koupete v teplé vodě v jámě na pláži, kterou si sami vykopete pronajatým rýčem a do které proudí teplé podzemní prameny. Je to takové jedno velké pískoviště napuštěné teplou vodou, kde si hrají i dospělí a dceři září oči.

Nový Zéland je součástí pacifického ohnivého kruhu. Je to země sopek a horkých pramenů.

Jedete-li z Coromandelu na jih Severního ostrova a blížíte-li se k městu Rotorua, projíždíte krajinou, kde se kouří za každou mezí. Kouří se tu z jezer, pastvin, golfových hřišť a samozřejmě z termálních koupališť. V okolí města Rotorua je možné navštívit bezpočet termálních koupališť nabízejících různé stupně luxusu. Máme kliku, utíkáme turistickému koridoru a na doporučení jednoho Novozélanďana navštěvujeme potok Kerosene Creek - neskutečný a relativně silně proudící potok v divočině s velmi příjemnou teplotou 39 stupňů. Znáte nějaký lepší program na lehce deštivé zélandské dopoledne, než se do takového potoka naložit? Naše dcera byla radostí bez sebe. Plastové bábovičky a konvičky byly v permanenci, opustit potok zkrátka nepřipadalo v úvahu - pomohl nám v tom až náhodně kolemjdoucí přísně se tvářící Maor s kytarou.

Velkým tahákem Severního ostrova je národní park Tongariro s proslulým trekem Tongariro Crossing, který návštěvníky provede alpinskou vegetací s výhledy na vulkány Ngauruhoe a Ruapehu, k červenému kráteru a smaragdovým jezerům. „Co tu dělá to mimino?“ ptá se zpocený turista, který s pocitem borce právě zdolal těžší část cesty…

Po návštěvě národního muzea Te Papa v hlavním městě Wellingtonu (s dětmi tam lze bez problémů strávit celý den, o zábavu a hlídání je postaráno) jsme se nalodili na trajekt a přepluli Cookovým průlivem na Jižní ostrov. Při této plavbě plujete 2 hodiny na otevřeném moři a další dvě hodiny si užíváte vyhlídkovou plavbu mezi ostrůvky a zátokami kouzelných Marlborough Sounds. Plavba se řadí mezi nejkrásnější na světě.

Prvním parkem, který jsme na jihu navštívili, byl právě Marlborough Sounds, kde jsme si prošli část známého treku Queen Charlotte Track, dále jsme pokračovali do vyhlášeného NP Abel Tasman. Podobně jako v Marlborough Sounds je v parku mnoho kouzelných zátok s tyrkysovou vodou a písečnými plážemi. Na pěšině lemující pobřeží je ale nutno čelit zvýšenému náporu turistů a v případě absolvování celého treku je nutno dopředu rezervovat místa v kempu.

Máte-li rádi koupání a procházkování po plážích či pod deštníkem vegetace, je nutno do Abel Tasman rozhodně vyrazit a park a jeho příjemné klima si užít, než se vypravíte dále po Jižním ostrově. Tam vaše plavky zapadnou hluboko do batohu a přichází na řadu větrovka a nepromokavá obuv. Milovníci deště rozhodně nesmí vynechat západní pobřeží Jižního ostrova, kde od města Westport až po Haast Junction určitě alespoň jednou zapnou stěrače. Někdy prší tak, že si připadáte jako ve filmovém studiu, kde vás polévají konví s umělým deštěm. Vodní film vám omývá čelní sklo vozu tak, že prakticky nemusíte ani stírat. Před vydatnými dešti jsme viděli se ukrývat i jinak dosti otrlé ovce. Gumáky a pláštěnka přišly tentokrát vhod. Dítěti přirozeně déšť nevadil, důležité bylo ťapání po chodnících, osahávání exotické vegetace, pozorování divokého ptáka weka a koketování s turisty.

Máte-li raději méně frekventovaná místa a pozorujete zvířata, musíte navštívit oblast Catlins na jihu ostrova, tedy na nejchladnějším místě Zélandu. V Catlins můžete pozorovat tučňáky žlutooké, lvouny spící na pláži nebo tuleně dokonale splynuté se skalisky, na kterých odpočívají. Podobná podívaná, avšak malinko doplněná o plasticky vzhlížející kopce, se návštěvníkům Jižního ostrova nabízí na poloostrově Otago u města Dunedin.

Na samotném konci silnice poloostrova Otago je možno obdivovat mláďata albatrosů, která se tu učí létat. Můžete vzít vaše dítě do zoo, ale vidět tato zvířata v přírodě, pozorovat je při krčení na pláži za bičování silného antarktického vichru, to můžete jen zde - na Zélandu.

Stojí ta dálka za to?

Aotearoa, maorsky Nový Zéland, je kouzelný a rozmanitý. Je to destinace, která vás nezklame ani v nepříliš vydařeném létě. Srovnám-li cestování ve dvojici a s dítětem, musím přiznat, že jsme si naši první velkou rodinnou cestu užili trochu jinak než dříve, ale přesto naplno. Při dlouhých přejezdech autem nám místy bylo dcery líto a ona si to samozřejmě zase vybírala jinak. Cestování tohoto typu je plné kompromisů rodičů i dítěte, ale je to rozhodně obohacující společný zážitek.

Cesta na Zéland je dlouhá, náročná - časový posun je 12 hodin - ale stojí za to. Řadu věcí řeší více rodiče než samotné dítě. Když se dobře připravíte, domluvíte si potřebné vybavení a zařídíte adekvátní pojištění, je taková cesta bez problémů uskutečnitelná. Možná se někdo ptá: „Proč tak daleko?“, „Má z toho to dítě něco?“, „Bude si z toho něco pamatovat?“ Sami jsme si tyto otázky kladli a myslíme si, že si to Hanička na Zélandu užívala ve velkém. V době, kdy doma ani nemohla kvůli mrazům ven, běhala polooblečená po trávníku a pojídala ostružiny. Měla radost ze zvířat, pláží, moře, nošení v krosničce. Byla nadšená, že v autě spala mezi rodiči a při usínání pozorovala střešním oknem hvězdičky jižní oblohy. Užívala si rodiče, kteří nikam nespěchali a „nemuseli pracovat“. Byly to krásné chvíle!