Zlost

Dobrý den,
můj problém trvá vlastně od té doby, co jsem doma s malou. Je to moje zlatíčko, miluji ji jako nic jiného na světě, je moc hodná, moje šmudlinka. Ale jsem pořád napružená, sama jsem dost odměřená, takže dceřina výchova není zrovna demokratická, spíš mírně vojenská. Sama jsem takovou výchovou prošla a myslím, že byla v pořádku. Do Klárčina narození jsem byla dost "závislá" na své práci, pracovala jsem poslední tři roky jako obchodník v počítačové firmě, což pro mne znamenalo dost stresu, byla jsem jediná obchodnice mezi samými chlapy, takže jsem musela stále dokazovat, že jsem stejně dobrá jako oni. Dobře spát - bez snů o práci, které mě i budily - jsem začala až po roce doma s Klárkou. Přesto mám pocit, že mě závislost na práci neopustila, i když jsem po jednom nepříjemném rozhovoru se šéfem konečně přehodnotila svůj žebříček hodnot, Klára, rodina a pak teprve práce. Přesto všechno se chci do tohoto zaměstnání vrátit, i dříve než mi vyprší tři roky základní mateřské, je totiž docela dobře placená na místní poměry a finance nám zrovna nepřebývají. Možná i to je důvod mé nespokojenosti, já nevím. Jinak mám výborného manžela, doma toho dost zastane, má malou moc rád. Už jsem však byla kvůli němu, respektive jeho chování, u rodinné psycholožky, ta mi však řekla, že bez něj toho moc nevyřešíme. On totiž, když není zrovna v pohodě, umí být dost nepříjemný, a neumí říct, co mu vlastně vadí. Prostě přestane komunikovat, neumí říct, co je špatně. Dopadá to tak, že máme tichou domácnost, a ani nevím, kdo vlastně situaci zachraňuje. Já to řeším tím, že trávím dost času mimo domov se svou dcerou. Vrátím se, a je vlažněji. Zkoušela jsem komunikaci navodit dopisy, já se vymluvím, řeknu, co mě trápí a co mi vadí, ale chybí mi od něj zpětná vazba. Většinou po dopisech je chvilku všechno v klidu, po čase jsme však ve stejných kolejích. Mám dvě skvělé babičky, u kterých můžu být kdy chci. Jsem u nich dost často, zvlášť u své matky. Ta ale často odnáší mé výlevy zlosti, umím se zlobit a naštvat i na maličkost. Další člověk, který odnáší mou netrpělivost a zlost, je samozřejmě má malá.
Je možné z tohoto překotného popisu poznat, kde je chyba? Chybí mi lidé? Potřebuji se odreagovat mimo rodinu? Nejsem zrovna žena do domácnosti, po dvou letech doma mi domácí práce lezou na nervy, když vlastně dokola nedělám nic jiného. Díky financím si ale nemohu moc vyskakovat na mimorodinných akcích.
Potřebuju práci? Mám ale strach, že když půjdu dřív do práce, než musím, budu trpět, že ten čas nevěnuju své dceři. Je to finanční záležitost? Já nevím, co je větší problém.
Máte, prosím nějaké techniky, které bych mohla uplatnit, abych se uklidnila a nepřenášela svou netrpělivost a zlost na ostatní? Nevím, kdy mé napětí roste, ale když se začíná projevovat navenek, mohu se nějak sama uklidnit?
Díky moc, těším se na odpověď
Věra