Re: Jak jste si představovaly svoji mateřskou dovolenou a jaká byla srážka s realitou

Na počátku první gravidity jsem ochořela zvláštní nemocí, kterou bych mohla charakterizovat snad jen jako naivitus maximus.
Myslela jsem si, že mít dítě je to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat (posléze jsem si dlouho myslela, že tutéž funkci naprosto bezpečně splňuje pes).
Myslela jsem si, že vše dokonale zorganizuju a naplánuju, práci i domácnost budu zvládat dokonale (organizovalo a plánovalo řvoucí mimino na moje manažerské schopnosti nedbajíc, práci jsem zvládala, domácnost posléze začala zvládat paní na úklid).
Myslela jsem si, že budu na dítě naprosto fixovaná a bude mi dělat potíže se od něj vzdálit (zhruba po roce, kdy jsem v kuse spala při nejlepším TŘI hodiny, jsem mívala stavy, kdy bych dítě bez rozmýšlení svěřila KOMUKOLIV, ochotnému s ním strávit JEDNU noc.) Naproto infantilně jsem se fixovala na okamžiky, kdy dítě někdo hlídal, i kdybych tu dobu volna měla strávit návštěvou atomové elektrárny - v podstatě jakékoliv bezdětné prostředí bylo vítané.

A takhle bych mohla pokračovat - vydalo by to na slušný román
Ten bych zakončila slovy, že svoje děti miluju, ale nechtějte mě potkat na konci letních prázdnin.