Re: Co dělat, když potkáte medvěda?

Veselá povídka o medvědech. Ale pozor, medvěd je až na konci.

V SOUKOLÍ OSUDU

Jindřich Míka, majitel dobře zavedené továrny na průtržní pásy a drobnou protetiku a jeho choť Marlén seděli u prostřeného stolu a večeřeli. V jídelně vládlo napjaté, dusné ticho. Bylo slyšet jen křupání humřích krustiček a neklidný spánek Rinalda, věrného domácího hlídače, který spočíval u paniččiných nohou.
Jindřich pozoroval svou ženu, jak se sklání nad talířem, jak olizuje své jemné, štíhlé prsty a jak jimi odhazuje z čela pramen neposlušných kadeří. Ve světle svic se mu zdála velmi žádoucí a hra světla se stínem vykouzlila na její tváři cosi jako náznak letmého úsměvu.
"Dnes... dnes večer, Marlén," odkašlal si Jindřich. "Smím?"
Marlén prudce odstrčila talíř, položila si hlavu na předloktí a dala se do usedavého pláče.
"Ach ne... drahý... nesmíš to po mě žádat. Ještě jsem se s tím... ještě jsem se s tím stále zcela nevyrovnala."
"Ale vždyť doktor Hůla mi sám říkal - zrovna včera říkal -"
"Co ten ví o ženské duši," štkala Marlén. "Doktor Hůla! Zrovna on! Cožpak on ví, jak se cítím, jak ---"
"Přesto, Marlén," pokračoval neúprosně Jindřich. "Jest to již sedm let. Dlouhých, nekonečně dlouhých sedm let. Proto se tě ptám, zda mohu dnes večer doufati?"
"Ne! Nelze!" vyjekla Marlén. Pes u jejích nohou se probudil a počal trýznivě kňučeti.
"Tedy nelze," odtušil Jindřich, vstal od stolu a ráznými kroky počal přecházet místnost. "Říkáš, že nelze. Dobrá! Uniklo ti, vidím, že jsem muž. Muž plný mladistvé síly. Již toho nemohu dále snášeti. Jest ti snad známo, co nyní učiním? Co musím učiniti???"
Marlén neodpověděla. Hlavu stále položenu na zářivě bílých pažích, ramena se jí zlehka otřásala.
Jindřich na ni naposledy popatřil a rázně za sebou zabouchl dvéře.

...

Oh, kde jsem se to jen ocitl? přemítal sám ve své neklidné duši Jindřich. Kam mne to má bída dohnala? Jak potupné, jak ponižující!
Kráčel, zahalen do svého tweedového pláště, kalnou a ponurou ulicí v nevábné čtvrti, ulicí, kterouž odedávna vyhledávali nekalí živlové, nestoudníci, bezbožníci, obhroublí mořští vlci a zhýralci --- uličkou červených luceren!!!
Konečně odhodlal se Jindřich a zatáhl za klepadlo u dveří domu, který se mu jevil nejhonosnější a nejúpravnější. Otevřela mu zrůdná, sádelnatá babice, v ruce viržinko, na skráních mastné, nakadeřené pejzy. Při pohledu na ni se Jindřich hnusem všecek otřásl.
"Ráčej si přát, milostpane?" otázala se hlasem, připomínajícím spíše krákání vrány.
"Hloupá otázka! Čeho si as mohu žádati --- zde?"
"Ďoučátko jak poupátko," zasmála se babizna, "že se nemejlím? A jakýpak má mladej milostpán gusto? Blondýnu nebo spíš brunetku? Macatější nebo spíš vyžlátko? A co takhle něco extra špeciálního? Máme tu jednu Malajku, čerstvý zbóží, tepva před tejdenkem importovanýrovanou!"
Jindřich se rozhlížel po hale. Děvčata, která zde posedávala či polehávala v převelice lascívních pozicích, jej ani v nejmenším nerozechvívala. Jejich silně nalíčené tváře mu připomínaly příšerné masopustní masky, kterých se jako malý chlapec tolik bál. V jednom okamžiku však zachytil v koutě plachý pohled laních očí.
Ona zde??? Nemožno!
Přistoupil však přece trochu blíže, neboť v narůžovělém příšeří nemohl na svůj zrak zcela spoléhat. A přece - na druhý pohled si byl již naprosto jist. Ano, je to ona!
"Jakže? Svatavo!!! Vy --- zde!?"

...

Jindřich a Svatava seděli proti sobě v těsném, pachem levandule prosyceném pokoji, jehož zařízení svou zjevnou a okázalou vulgárností přímo křičelo do světa, k jakému účelu zde bylo přihotoveno. Oba mlčeli, neschopni ze sebe vypraviti slova. Konečně se dívka osmělila.
"Máte plné právo mnou pohrdat, Jindřichu," pravila tichým hlasem. "Našel jste mne zde, uprostřed nejhlubšího bahna; opovrhujte mnou, neboť jsem klesla na samé dno amorální, nestoudné špíny. Ač --- věřte či nikoli --- jsem zde velmi krátce a osud chtěl tomu tak, že jste to právě vy, že jste prvním mužem, který se mnou o samotě dlí v tomto budoiru."
"Ach ne, ne, Svatavo!" odvětil Jindřich. "Nikdy bych vás nemohl zavrhnout ni odsoudit. Jistě vás sem zavedla nějaká hrozivá rána osudu! Znám vaši čistou duši, vaši neskonalou dobrotu. Nevěřím, že byste sama, dobrovolně--- Rcete, jak se to přihodilo? A jak bych vám mohl býti nápomocen?"
"Již mi není pomoci," povzdechla si dívka. "Však s onou hrozivou tragédií máte skutečně pravdu. Již to, že jsme od sebe byli nedoborovolně odloučeni, bylo její předzvěstí. A za zrušením našich zásnub nestál nikdo jiný, než i ten, kdo stojí za mou nynější hanbou - Alfréd!"
"Alfréd, váš rodný bratr???"
"Je tomu tak. Alfréd v ranném mládí opustiv rodinný velkostatek, pobýval po léta v cizině a jak jest vám snad ještě známo, krátce před naším plánovaným zasnoubením se teprve navrátil. V jakém však stavu! S podlomeným zdravím, mravně zcela ochromen, od Boha se odvrátivší! To on napsal otci vašemu onen nactiutrhačný list, v němž mne zhanobil, pomluvil, řka, že jsem nakažena chorobou, kterou on sám si z dalekých krajů přinesl --- že jsem stižena syfilidou! Měl strach, že odejdu s vámi, vyvdám veliké věno a on zůstane v otcovském domě jen jako nezdárný syn a levná pracovní síla! Proto váš otec zásnub zrušil a vás odvezl do Prahy, tak náhle a - bez slůvka rozloučení!"
"Nešťastná Svatavo!" vykřikl Jindřich, zaťal v bezmocném zoufalství své pevné, zdravé zuby do dolního rtu a sesul se k dívčiným nohám, aby je zulíbal.
"Však nedosti na tom," pokračovala Svatava. "Dva roky od našeho posledního shledání byl můj dobrý otec zabit - sešel ze světa tak převelice ošklivou smrtí, až jest mi trapno... Tedy, vězte, že můj otec byl na poli, kde vláčel, zabit padající lidskou mrvou, načisto zkamenělou. Řekli nám - že z aeroplánu. Ach! Můj tatíček vždy byl nepřítelem techniky! Jako kdyby tušil... ach! Matinka nesla jeho smrt těžce. Začala pít. Neuplynul ani rok - a odešla též. Spadla, chuděra, v těžké opilosti do řezačky píce. Neboť se nenašla závěť našich drahých rodičů, připadlo takořka vše Alfrédovi jakožto staršímu synovi. Vkrátku jsme byli na mizině. Alfréd prohýřil vše, se svými kumpány pořádali výlety do hor, kde hanebným způsobem --- ale ne, nedosti na tom, co všechno zlého jsem od něj musela snášet, ještě toho... Zadlužil náš statek, a když se pak v bezvýchodné již situaci zastřelil, neměla jsem ničeho. Týden po pohřbu musila jsem opustiti rodný velkostatek jen s kufříkem osobních věcí. Obrátila jsem se pro radu k našemu šafáři, doufaje, že mi nějaké dobré místo v Praze opatří. Běda však! Byl stejně prohnilý jako můj bídák bratr. Poslal mne sem do služby, prý - dobrý hotel pro lepší pány - ach! Hotel! Ale jaký! Hodinový!!!"
Svatava propukla v pláč. Blankyt jejích očí se utápěl v slzách, které sotvaže stačila otírat hedvábným kapesníčkem, který jí byl Jindřich již dříve podal.
"Nenaříkejte, Svatavo," děl Jindřich pevným hlasem. "Jaké štěstí, že jsem vás zde potkal, jaká šťastná náhoda mne sem zavála! Nalezl jsem vás v bídě sic, však mravně stále čistou, se svědomím hříchem nezkaleným. Pomohu vám - to jest mou svatou povinností. Jsemť továrníkem; mám dobře zavedenou továrnu na výrobu průtržních pásů a drobné protetiky. Zaměstnám vás jako svou sekretářku. Rozumí se samo sebou, že vám opatřím i důstojné bydlení---"
"Ale co vaše žena, Jindřichu? Jste přece ženat!?"
"Ach, Marlén," posmutněl náhle Jindřich. "Po našem rozchodu myslel jsem, že nemohu již býti nikdy šťasten. Bez lásky jsem se oženil. Z rozumu. Otec mé ženy byl držitelem patentu na oční náhrady. Řeknu vám pravdu, Svatavo --- Svatavo milá! Jsem sedm let ženat, však mé manželství jest proklaté, poznamenané ošklivou tragédií, díky níž jsem --- díky níž --- nebylo dosud konzumováno!"
"Nemožno!" vydechla překvapeně dívka. "Rcete, jak ---"
"Po obřadě odjeli jsme s chotí ihned na líbánky," vypravoval Jindřich, všecek pohroužen do sebe. "Do hor --- pamatujete si možná, že jsem vášnivým alpinistou. Má žena před spaním chtěla se osvěžiti na horském povětří, vyšla ven - sama, i věrný Rinaldo zůstal se mnou v pensionu - a pak... Nevím, jak k tomu mohlo dojíti, snad byla na vině kosmetika s příměsí medu, jež používala. Medvěd. On---"
"Potrhal ji?"
"Něco horšího. On --- on ji zneužil!"
"Medvěd?"
"Brtník, podle všeho. Sedmnáct měsíců byla má paní v nervovém sanatoriu, roky se léčí u nejlepších lékařů, avšak ono trauma vězí tak hluboko v její duši, že jest neschopna tělesného styku s mužem."
"Dobrý Bože!" vykřikla Svatava. "Jaká šalebná hra osudu! Jaká rozmarná hra náhody! Ach, Jindřichu! Vězte, že vaši paní nezneužila divá lesní zvěř! To Alfréd, můj bratr, a jeho zlotřilá banda! V přestrojení za beztrestnou zvířenu páchali nezákonné smilstvo! Nechtěla jsem vám o tom povědět, stydím se hluboce za bratrovo počínání, nyní však vidím, že nemohu mlčet! Našla jsem po jeho smrti jeho tajné denníky, Jindřichu. Vše je tam podrobně popsáno. Mohu vám to kdykoli dokázat, budete-li chtít."
"Což mně! Ale mé paní!" rozradostnil se náhle Jindřich. "Ach, Svatavo! Vše je tím vyřešeno! Má paní nebude již více zraněna, neboť násilný styk s mužem jest dozajista méně odporný nežli se špinavou zvěří --- a manželství mé bude rozvedeno, neboť nebylo naplněno. Marlén bude jistě šťastna v náruči jiného muže, s nímž ji nebude vázat temná minulost... a my --- vy a já --- Svatavo, miláčku!"
Jindřich pevně objal svou ztracenou, oplakanou a nyní znovu nalezenou lásku a opájel se slastným tepáním jejího rozechvělého srdce, vinoucího se odevzdaně k jeho široké, mužné hrudi.