Re: Kdo vyhrává v bitvě o chlapa?

Po pravdě, Valkýro, já už ani nevím, čím to je...jestli tím, že do mě už není zcela pochopitelně zamilovaný, nebo tím, že "zvítězily rodinné vzory".

Jenže je to docela pech - jdeš do vztahu s chlapem, který něco tvrdí, tak očekáváš, že tyhle dost zásadní názory budou stejné pořád a on najednou otočí a to, co na tobě obdivoval, sráží.

Kdyby se na začátku jevil jako macho, co si nechá všechno přinést až pod nos, vyhnula bych se mu,nebyla bych s ním, protože na tohle jsem taky hodně koukala...ironie je, že sice mám "pomáhajícího manžela", ale platím za to daň tím, že mě shazuje.

Tudíž mám na výběr, zaplout do role slepice /ale to myslím nedokážu/, nebo mít i vlastní prostor, ale za cenu jeho invektiv a shazování. Není to denně, ale v hádkách se to vždycky projeví. Zatím žiju v té druhé variantě, protože ta první je pro mě dost nepřijatelná, to by byla konečná. Jiné hlídání moc nemáme, takže bych ani bez dítěte nevytáhla paty z domova, o jiných věcech nemluvě.
V duchu se modlím, aby moje dítě už bylo samostatné a větší a bylo ho možné nechat nějakou dobu samotné doma /ale to si bohužel ještě počkám.../...byla bych na manželovi mín závislá a nemusela bych "být vděčná" za hlídání atd...Nehledě na to, že by mi nepřekáželo při domácích pracech atd...takže bych toho zvládla zase víc jakoby "levou zadní".

Takže momentálně jsem -jaksi vyhaslá a tak nějak v tom proplouvám.

A není to v tom, že bych měla doma "prvoplánového macha", co nehne ploutví, je to daleko složitější, proto i odchod z takovýho vztahu se mi nechce dělat.

Asi bych zase potřebovala, aby mě obdivoval a respektoval jaká jsem, pak by to bylo OK.