Nejvíc mi občas chybí samota

Já si vzpomínám, že "před dítětem" jsem přišla v půl čtvrtý domů z práce (poslední dva roky) utahaná. Pokud jsem se už cestou domů nestavila v pizošce na nějaký ňamině, tak jsem něco rychle zhltla a mohla jsem se rozhodnout jestli si zajdu zaplavat nebo si budu do večera číst nebo umeju okna nebo si otevřu pivko a budu pařit Crusadera nebo šachy nebo vyšívat nebo přesazovat kytky nebo...... Kolem šesté jsem trochu poklidila kuchyň a začala vařit teplou večeři a "domácí zdravu" manželovi na druhý den do práce do ešusku.

To byl můj běžný všední den.
Teď z toho zbylo jen to uklízení a vaření a místo "zábavy a pizzerie" přibylo přebalování, hraní s plyšákama a čtení desítek dětských říkanek až do zblbnutí. Jak dělá pejsek? Jak dělá koníček? Jak dělá vopička? Jak....

No občas se dostanu mezi lidi, to joooo, jednou týdně na batolecí plavání. A hodně času strávím u poče, tedy nesedím na netu furt, ale mám ho zapnutý a každou chvilku juknu jen tak na stojáka. A hodně cestujeme, chodíme i do restaurací...ale pořád je u toho ten nejmladší člen rodiny. Už o výběru restaurace nerozhoduje kvalita stejků, ale možnost dětské židličky.

Asi před měsícem jsem byla SAMA V PIZERII. TO BYLO ÚÚÚÚÚÚŽASNÝ! Na všechny jsem se culila, jídelní lístek si V KLIDU pročetla asi pětkrát...ŽŮŮŮŽO.

Nejvíc asi občas postrádám samotu, naštěstí manža nadšeně vyráží s malou sám ven nebo na návštěvy, uff.