Máme doma problém a já nevím jaký

už nějak nevím kudy kam a potřebuju se z toho vypsat a budu přitom doufaqt, že dostanu i nějakou použitelnou radu je mi 35, s přítelem jsme spolu tři roky a máme rok a půl starou dceru... přítel dokáže být fajn, má to jedno velké ALE - musí chtít. A on nechce. Kromě toho všechno musí být po něm, jinak je zle - nemluví, max se omezuje na řeči, jak jsem nemožná. Neumím uklidit, udělat domácí pohodu.... S uklízením to opravdu není valné, to už nestíhám, ale jinak dělám v domácnosti vše - vařím, peru, nakupuju, vyřizuju co je třeba.... a kromě toho studuju a občas se snažím si přivydělávat. Na úklid máme paní, ale ani to mu není po chuti. Během doby co jsme spolu jsem přišla nebo se musela vzdát v podstatě všeho co jsem měla ráda - nesnášel moje kočky, tak je má moje maminka, vyměnili jsme byt za větší aby miláček měl klid na práci.... Ráda jsem chodila do kina, na kafe, občas na večeři, měla jsem ráda výlety do přírody - ovšem to je podle něj vyhazování peněz. On se považuje za sportovce, ale nesmí to nic stát. ŽIje v Praze asi 8 let, ale v podstatě zná jen cestu do práce a z práce. SKutečnost, že během té doby 3x měnil zaměstnání značně rozšířila jeho obzory Na Hradě, ve Stromovce nebo v ZOO byl až se mnou, a je tisíc hezkých míst kde nikdy nebyl, ale stále nadává jak je Praha ošklivá To bych ale ještě přežila Že všechno musím zařídit já a že každý výlet s malou znamená nejméně dvoutýdenní přesvědčování s nejistým výsledkem, to bych také ustála. Že na všechno říká "ne" bych taky skousla... Problém je v tom jak se chová ke mě - přijde z práce, nemluví, maximálně mě sjede co že jsem zase doma neudělala (hned ve dveřích: "ty jsi JEŠTĚ neuklidila", nevyřídila, proč to tu ještě je apod). Pak zasedne k PC a beze slova u něj setrvá do doby než jde spát. Zavedla jsem společné večeře, ale on i u jídla sedí, mlčí, jak dojí se zvedne a zmizí. Malé si všímá jen když chce, ale to se k ní zas chová velmi hezky a ona ho zbožňuje. Mezi mnou a jím je nulová komunikace - popovídat si o něčem neexistuje protože on "nemá co říct", když mám problém je mu to jedno.... nedávno jsem velmi hekticky řešila dvou diplomku... to ho zajímalo, aby se každý den aspoň 3x zeptal zda už jsem to vyřešila, jenže jen proto aby mě mohl vynadat jak jsem nemožná. Když jsem řekla že ano, přestal se o to zajímat. Téma diplomky ho už nezajímalo, i když nad tím budu trávit další půlrok NIc o mě neví ani se o nic nezajímá. Dárky k narozeninám, vánocům - prý vyhazování peněz. Dobře, dalo by se říct že je takový, ale on se ke mě opravdu chová děsně a tím mlčením mě ničí. Ví to a je mu to jedno, Chodili jsme do partnerské poradny, ale on s tím skončil, protože se mi to zdálo zbytečné a raději chce být v práci. Před dvěma měsíci mi zemřel táta - měsíc před tím byl v nemocnici, někdy od konce října. Hned ten první týden co byl v nemocnici byl nějaký státní svátek... přítel chtěl jet k příbuzným na MOravu, já nikoli.... no, jeli jsme, vídají malou málo, tak jsem to nechtěla bojkotovat. Vůbec se mi nechtělo, táta sice už moc nebyl při smyslech, ale chtěla jsem tu být alespoň pro mámu, která mi takhle jen plakala do telefonu. A přítel? Ten se mnou celý týden nepromluvil, protože jsem si dovolila jít spát odpoledne s malou.... že jsem z toho všeho na nervy mu bylo jedno. Pak táta umřel a příteli se zdál málo akční způsob, jakým zařizuju pohřeb.... za chvíli byl sbalený s tím, že on s někým tak líným být odmítá (že táta umřel jsme se dozvěděli v pondělí ve tři odpoledne a další den ve tři, ačkoli byl státní svátek, už byl pohřeb zařízený). Prostě chce po každém výkony... ale sám je moc nepodává, stěhovali jsme se před rokem a půl s malým miminkem a co jsem doma nedala dohromady já prostě není. Už nějak nevím jak dál.... během posledních tří měsíců mě začalo bolet břicho a vypadá to na žaludeční vředy. Nejvíce mě bolí ve stresu, což je skoro furt. Kromě smrti táty a problémů s tím spojených se na tom určitě podepsal i přítel. například celý tento týden zas nemluví. Když se ptám co je, prý nic.... Měli jsme dnes opět jet k jeho příbuzným, ale já si vzpomněla na ten děsný týden na konci října., kdy jsem tam vyklepaná brečela zavřená v jednom pokoji a řekla jsem, že za těchto okolností se mi tam nechce, že jsou to pro mě zbytečné nervy, že nevím proč se takto chová.... pokrčil rameny a odešel do práce. Je mi úplně jasné, že mi všechny poradí rozejít se - do toho se mi moc nechce, s ohledem na malou, na to, že neuplatím náš nový velký byt ani omylem a nakonec ho mám i ráda, za to jaký dokáže být, když je pohoda
díky za názory