Jak jsme mohli přežít dětství s tak příšernými rodiči?

Inspirovalo mne téma o bezdětných dovolených.
Když si vzpomenu na svoje dětství a dětství svých kamarádů, zjišťuji, že jsme měli naprosto příšerné rodiče, kteří se nám vůbec nevěnovali. Vůbec nechápu, jak jsme to mohli přežít a nezbláznit se z toho. Jak to, že dnešní třicátníci a čtyřicátníci (a výš) nejsou trvale na antidepresivech?
Posuďte sami:
1) Neexistovaly žádné kroužky pro kojence a batolata. S miminky nikdo neplaval ani nelétal.
2) Nebyla žádná mateřská centra, zato byla spousta jesliček, kam značná část dětí chodila (byla nošena) už od šesti měsíců.
3) Všichni jsme jezdili v kočárku.
4) Neměli jsme kolotoče nad postýlkou, aktivní pultíky, hrací deky, nic takového. Existovala pouze chrastítka a pískací hračky z plastu plného ftalátů. A dudlíky, samozřejmě také plné ftalátů.
5) Naši rodiče jezdili často sami na dovolenou, dokud jsme nedosáhli školního věku. Prázdniny se trávily u babiček, později na pionýrských táborech, kde jsme byli bez rodičů TŘI TÝDNY - a NIKDO neměl mobil.
6) Prakticky jediná moudrá kniha o výchově bylo "Naše dítě".
7) K psychologovi, event. k psychiatrovi se chodilo za trest, nikoli proto, aby poradil rodičům, kterak rozvíjet mimořádně nadané dítě.
8) Používaly se běžně fyzické tresty. Téměř každý rodič minimálně fackoval a dával přes zadek.
9) Courali jsme se SAMI venku a nikdo nám nevymýšlel program. Do kroužků se chodilo až na základní škole a málokdo chodil na víc než na jeden.
1O) Rodiče nechávali děti samotné doma a nikdo na ně za to nevolal sociálku.

Děsné, co? Taky je vám do pláče?
Vzpomenete si ještě na něco, čím nás ty bezcitné stvůry týraly?