Souhlasím s Petrou, možná proto, že to tak sama dělám:) Jako matka dvou kluků mám takových situací denně několik, vzpomínám, že jsem měla podobné militantní názory jako některé dámy zde (mě přijde agresivita matek bránící agresivitě dětí mnohem větší a horší
, můj tehdy 2,5 letý prvorozený, odchovaný mazlením a Krtečky, vzal jednou vrtačku z nářadí do ruky, pohladil Večerníčka v TV po hlavě, moje mateřské srdce plesalo nad tím výjevem, pak namířil vrtačku proti Večerníčkovi a roztřílel ho na cucky i s patřičným komentářem, nad kterým už fakt nic neplesalo
Je to normální, neagresivní kluk. Prát se defacto začal až narozením bratra, resp. jeho sílením, jsou to prostě 2 kohouti na smetišti, je normální a dle mě zdravé, že si chrání a bojují o prostor. Pochopitelně si umějí i hrát, spolupracovat, mají se moc rádi, nedají bez sebe ránu, ale taky se perou a pošťuchují, meče mají, když ne, najdou jinou náhražku.
V každém je jistá míra agresivity a ta musí ven, děti dle mě máme učít FORMU vybití, třeba sportem až porostou, ne to v nich potlačovat. Syn mé sestřenice, stejně starý jako můj prvorozený, má velmi militantní agresivní matku, která má amok, kdykoliv zahlédne zbraň. Byla velmi agresivní, když si u nás půjčil pistolku
velmi dospělá neagresivní a následovánihodná reakce, jen co je pravda. Její synek má silné astma a lupénku, věřím, že s nevybitou agresí musí trpět...
Prostě děti se musejí vybít, musí hlučet, běhat, bojovat, v závislosti na temperamentu pochopitelně, učíme je neubližovat druhým, ne nehodit ani kamínek, aby neměl bebí a nějakou jinou matku to nerozplakalo