Urputné batole

mám tři děti.
nejstarší dceři je pět a půl a od malička byla hodná, až extrémně hodná, docela jsme se báli, zda je vůbec v pořádku jako miminko byla usměvavá, těmi úsměvy si omotala kolem prstu kdekoho. Dneska už docela zlobí, ale to se dalo čekat.
miminku je pět měsíců a v tomto se zdá být kopií své starší sestry. Rozdává úsměvy na všechny strany, stále si chce s někým povídat, laškovat.
zato dvouletá prostřední je drak. Tornádo. Živelná pohroma. Doslova. Už od miminka si prosazuje to, co chce, velmi urputně. řevem. A to jí drží. Nedokážeme se s ní domluvit, nikdy. Jaklmile řekne nenenene, je vymalováno. POkud chci trvat na svém, začne ječet, řvát, mlátit sebou po zemi. Pokud vytrvám, vytrvá i ona. Nemá žádné časové ohraničení, nic. Musím nerada uznat, že jí ustupujeme. Nebo některé věci už ani nezkouším , protože vím, jak to dopadne, ten řev vzbudí mimino, a je vymalováno. takže doufám, že se to časem poddá, že doroste do věku, kdy se s ní domluvíme. Jsou jí čerstvě dva a zatím to nevypadá.
Dá se takové dítě vůbec nějak vychovávat? Příklad: Chci ji převléknout a přebalit (nočník ignoruje). řeknu jí to, ona opáčí to své "nenene", zopakuju to, ona zas "nenenenenene", já potřetí, pak ji vezmu za ruku, ona začne řvát, prát se, už ani nic neříkiám, protože není slyšet vlastního slova, do toho začne řvát vyděšené mimino, batole přeperu a přebalím, případně ho ještě plácnu přes zadek, ale to řev jen zintenzivní. Já vyflusaná,převlečené batole řve dál, mimino taky. v různých obměnách celý den. Ona ale neřve jen když po ní někdo něco chce, ale i když jí něco nejde. Takže řev: pokouší se dostat oslíka, auto a celý arzenál svžých hraček do domečku, ale dveře jsou uzší, než by potřebovala. Jdu za ní, vysvětlím, ukážu, pomůžu. otočím se a opět řev: batole potřebuje zas tu svoji skvadru dostat ven a opět to nejde. Nejde obléct ponožka. nazout bota. Žirafa neposlouchá....
tak si říkám, zda přece jen neexistuje jiná, aktivnější cesta k takovému dítku......