Re: Co se vzteklounem?

Tak to už je asi pak na individuálním posouzení. Předpokládám, že v tomto věku dítěte už každá matka pozná, jedná-li se o pouhé zlobení nebo hysterický afekt, protože to či ono najednou prostě nemůže či nesmí. Na matky hysterických dětí v obchoďácích jsem narážela proto - ne abych na ně pohlížela kriticky či odmítavě, naopak, je mi jich líto proto, že kolikrát vidím, že neví, co dělat, stydí se za potomka, lidi se dívají okolo všelijak, přesto ona maminka ten nákup taky potřebuje dokončit a ne se sebrat a jít a dokončit ho jindy, až se potomeček rozmyslí, jestli maminku nechá v klidu nakoupit nebo ne. Na mě to taky zkoušel, krámoval regály, chtěl to či ono, hysterčil - prostě jsem po před lidma "seřezala" a byl klid, bylo mi jedno, co si kdo myslí, defacto jsem se ale setkala dokonce se souhlasy, měla jsem asi štěstí, že jsem nenarazila na pseudohumanisty nebo Džamilu Stehlíkovou, to už bych šla asi sedět. Od té doby je zatím taky klid, je v klidu na košíku, dovolím mu koupit si nějakou novou drobnost, vybírá semnou zboží, tak doufám, že to vydrží. Jak říkám, každé dítě je jiné, na každého platí něco jiného, mnohdy ale jedna výchovná pomůže víc než deset minut povídání. Taky to nedělám ráda, někdy ale není zbytí a v rámci zachování zdravého rozumu svého i potomkova to prostě funguje.