Re: Je bonding opravdu tak důležitý?

To si tady snad nepřečetla, že?
Prostě pořád je to o tom, že raný kontakt maminky a miminka je přirozený a prosúěšný a může hodně pomoct jejich vzájemnému navázání a pomoct nastarovat jejich vztah. Nic víc, nic míň.
To je fakt jako s láskou. Když se do někoho zamiluju na první pohled, může to věci dost usnadnit. Ale nic to nevypovídá o tom, jestli budeme mít za dvacet let hezké manželství. Stejně tak neznamená, že když s někým začnu chodit "z rozumu", nebudou z nás jednou bělovlasí staříci, co se ještě nad hrobem budou zamilovaně držet za ruku. Každý vztah vyžaduje práci a nemůže donekonečna žít jen ze začátku. Takže maminka, která podporu raného kontaktu s miminkem zažila, si nemůže dát nohy na stůl a čekat, že zbylých osmnáct nebo dvacet let výchovy pojede samospádem. To fakt ne.
Ale probdělé noci, život totálně převrácený naruby, únava, starosti a všechno, co k miminkům patří, se líp zvládá v "rauši". To je prostě takový dárek přírody, která maminkám tu poporodní únavu usnadňuje tím zamilováním se, šílenou láskou a explodujícími hormony. Tak proč si ten dárek nevzít a nevyužít ho?
A pořád se tu bavíme jen o mámě, ale jak už tu zaznělo, ono miminku asi nebude až tak moc příjemné, když po devíti měsících, co znalo jen mámu, je najednou na sesterně a fakt neví, že za dvě nebo tři hodiny bude zase u maminky v náruči. Pro něj jsou ty dvě hodiny celý jeho dosavadní život. A nikdo neříká, že z toho to dítě musí mít trauma nebo že to nejde napravit. Pořád se jen bavíme o tom, že je lepší, když je dítě s mámou.
A fakt není třeba se bičovat, pokud tenhle bonus přírody nevyužijeme, pokud si uzpětně uvědomíme, že našim dětem asi nebylo právě dobře, dkyž brečely na sesterně (nebo abych byla osobní, v případě mojí první dcery pod modrou lampou). Nemusíme se hroutit. Stačí si jen uvědomit, že je potřeba něco dohnat, domazlit a dotulit.
Jak je vidět na příkladu zakladatelky, tak tu absenci raného kontaktu s dcerkou zvládly krásně.