Re: američtí vysokoškoláci

Pracuju pro americkou společnost (už druhou) a mohu říci, že takovýmito prohlášeními se to jen hemží.

Nepodvádět může být často věc osobní cti, ale časem člověk přijde na to, že prostě jsou oblasti, kde musí nikoli pro vlastní prospěch, ale prostě pro to aby se systém nezadrhnul (nelze všechno prorazit, většinu umělých problémů, které vytvořili jiní je nutno obejít, podlézt apod.), nebo k ochraně jiných apod. Biblický Kazatel sám říká v knize Přísloví (?), nebuď příliš spravedlivý, proč by ses měl zničit... (Za podmínky že JSI normálně SPRAVEDLIVÝ.)

Jiná věc je neporadit. To už mne trochu vadí, protože poskytnout nezištnou vyžádanou pomoc není nic eticky závadného (aspoň pro mne, Američan by to viděl asi jinak), pomoc znamená spolupráci, což je samostatná etická pozitivní hodnota PROTI (jejich) INDIVIDUALISMU, a její využití je odpovědnost přijímajícího.

A ještě bývá jedno očekávání v mnoha firemních předpisech (policies), a to že člověk UPOZORNÍ na přestupek jiného. To už je v českém kontextu vnitřě nepřijatelné. Alespoň v kontextu udavačů všech inkvizičních a policejních režimů (různě tvrdých) od protireformace, Metternicha, přes Bacha, přes militaristickou diktaturu 1914-1918, přes nacismus, poválečný český národní socialismus s malými dekrety až po komunismus. Jsou země, kde to mají daleko více v krvi, USA rozhodně, Švýcarsko prý taky. Jde tam snad o to, že upozornit na hřích jiného bylo vlastně cesta jak mu pomoci do nebe. (Kalvínská Ženeva). Já jsem rád, že kromě nejtěžších zločinů nemáme povinnost oznamovat hříchy jiných, a necítím ji ani morální. Maximálně se mohu dostat do dilematu, zda upozornit někoho že je poškozen jinými. Ale zaměstnavatel je u nás mnohými a často poprávu vnímán jako škodič primární, nedodržující řadu lokálních pravidel, takže zaměstnanci pak chybí ethos mu pomoci...