Stěhování kvůli práci ženy

Už jsem sem jednou kvůli témuž psala a protože se situace nevyřešila, ale spíše přiostřuje, a já už nevím, co dál, píšu znova.
Když mi bylo 23 let, odešla jsem z Prahy, protože se mi tam nelíbilo. Žiji 150 km od Prahy a mám místního muže. Máme tři nádherné děti (13, 7 a 2,5 roku). Již třináct let se v podstatě věnuji dětem, a ráda, ale mezitím jsem vystudovala (s podporou muže) VŠ v Praze a umím tři cizí jazyky (z toho jeden poměrně neobvyklý). Za pět měsíců mi skončí poslední mateřská a problém je, že zde v místě bydliště pro mě není a nikdy zřejmě nebude odpovídající práce. Zde se chytí jen lidé technického a ekonomického směru (ekonomického již poměrně ztuha) a já nejsem ani jedno. Již od ledna sleduji všechny nabídky práce a nenašla jsem ani JEDNU, která by pro mě připadala v úvahu, ani středoškolskou práci. Mohla bych pouze na ŽL učit angličtinu (nikoliv ve škole, nejsou místa a nemám ped. vzdělání, další dva jazyky se zde nechytnou), což už jsem dělala, nebo překládat, což jsem taky dělala, ale pro zaměstanavatele v Praze (jen přivýdělek). Mám ale dvě možnosti v Praze. Tehdy jsem psala na VŠ, což stále platí (ne ale na 100%), ale nasyktla se mi další nabídka, která je poměrně lukrativní a uplatnila bych v ní všechny tři jazyky - hlavně onen neobvyklý, který je povětšinou všude k ničemu, ale zde ho právě nutně potřebují a nemají lidi - kvůli tomu by to bylo také kvalitně ohodnoceno. MOhla bych nastoupit na jaře - to mi akorát skončí mateřská. Nejstarší dcera chce také do Prahy, ale z jiného důvodu - má tam vyhlédnutou vysněnou střední školu a přitom chce bydlet s rodinou. Problém je manžel - odmítá se stěhovat kvůli MOJÍ práci. Kvůli své by ochoten byl, ale kvůli MOJÍ to nepřipadá v úvahu. Mám si prý najít jakoukoli práci zde, i nekvalifikovanou, jemu je to jedno, ale on Prahu nesnáší, se svou prací je spokojen a má tady kamarády. Ať se prý odstěhuji s dětmi, ale jindy zase říká, že bez dětí by umřel. Děti ho milují, tatínek je vynikající, a jako manžel nemá taky žádné zásadní vady. Bohužel se mi ho nepovedlo přesvědčit, abychom se přestěhovali, než mladší dcera nyní v září nastoupila do první třídy, kvůli ní se bojím, byla to pro ni změna a ted by měla nastat další. Ve chvíli, kdy budu mít práci jistou bych teoreticky mohla odejít, ale bojím se rozpadu rodiny, to bych skutečně nechtěla. Už celé měsíce se snažím nalézt nějaké řešení, ale nic není dobré - vzít podřadnou práci, kterou budu nenávidět, ještě než do ní nastoupím (např. se nabízela vedoucí skladu, nepožadovali ani maturitu), zahodit vše, co umím, jen pro klid v rodině a pohodlí manžela? Odejít a doufat, že muž přijde za námi? Samozřejmě pokračuji v přesvědčování, i jsem mu nadhodila práci, která by pro něj byla zajímavá, a měl by vyšší plat o desítku, ale nechtěl. Jednu dobu byl nakloněn se stěhovat (když jsme o prádzninách byli na dovolené s přáteli z Prahy), ale pak se vrátil do svého prostředí, párkrtá šel do hospody s místními a sdělil mi, že "tady není zvykem se stěhovat, tady je zvykem postavit dům a bydlet v něm celý život" (bydlíme v paneláku). Další možnost - být ženou v domácnosti, ale to by asi brzy vedlo ke krizi, jednak finanční, jednak vztahové (nejsem ten typ, kterému to vyhovuje). Nechci kdovíjakou kariéru, jen práci, kde uplatním co umím, a bude slušně placená, abysme mohli jet na dovolenou apod. Poslední měsíc dva začínám mít náznaky depresí, i když bojuju jako lev, pomaloučku se to horší. Mužovi jsem to zatím neřekla, bral by to jako vydírání. Budím se v noci a nemůžu usnout, pořád to řeším. Už asi dvakrát jsem se rozhodla obětovat se a nechat to být, ale to mi způsobilo záchvaty úzkosti. Myslím, že bych to dlouho nevydržela.