Re: Nemůžu si zvyknout na manželovu rodinu

hihi, no já jsem si taky zvykala docela dlouho, přišli mi docela "vostrý" hlavně tchán, tchyně jako generál a švagříček chudinka majinkatej ... mnohokrát jsem se (doma) vztekala, dostkrát plakala a rozčilovala - a heleme se, uběhlo 10 let a je to krapet jinak . Tchyně je generál protože musí, jinak bych si chlapi dělali co se jim zachce/nedělali nic, a protože když se snaží na ně být hodná, oni s z ní dělají regulérní prču. Tchán je šťoura a zvědavec, ale dej mu úkol se zdůrazněnou důležitostí a vymyslí klidně i hranatý kolečko nebo tak něco. A švagříček je velmi schopný, pracovitý a chytrý mladý muž, akorát na některé povinnosti drobátko pohodlnější a uplatňuje styl "vyhnití" .
Taky se u nich hodně mluvilo/mluví o jídle jak tu někdo psal, zpočátku mě to štvalo, teď si ráda přijdu pro zásoby a nebo se nežinýruju odmítnout když to fakt nebudeme jíst.
Jednu dobu mě dralo že se rozhoduje "o nás bez nás" ale taky se to časem vykrystalizovalo, drobné ústupky na obou stranách a najednou to jde.
No a jako babi a děda jsou teda bezva, to jo. Nedělám si iluze že dětičky mají mnohem větší pré než se mnou, ale zatím si to dokážou děda a babi ukočírovat, tak fajn. Až bude děda učit mlaďase na motorce, tak tolik v klidu nebudu
Závěrem - hlavní je, jak se dokážete shodnout s manželem - a opravdu to nějak slovně probrat, ne si jen myslet že jemu vyhovuje to či ono, víc se ptát. A s ostatními - "žít a nechat žít" a pokusit se udělat krok vstříc - s tím že když nic tak nic, ale žádná zášť a vyčítání. Pokud se vás tedy nijak nesnaží rozhádat atd.