Re: Jak byste na mém místě pomohli mamce?

Holky, myslím, že to myslíte dobře s tou péčí, ale vycházíte z mylných předpokladů.
Já měla v rodině něco podobného /s babičkou/ a bojím se, že zase mít budu /s matkou, protože vykazuje podobné příznaky, ač je zatím podstatně mladší/ - sklon k paranoie. Babička si taky kdysi vybrala sousedy, jako někoho, kdo jí ubližuje, dělá jí i neskutečné a neuvěřitelné věci /pak to rozšířila i na příbuzenstvo, se kterým bydlela v baráku/ - jo, máma jí litovala, řešila prádlo, jídlo, dovoz k doktoru, jenže ono se časem ukázalo, že paranoia babičky má velice podivné rysy. Když šla k panu doktorovi, tak mluvila velice rozumně a zjevně si byla vědomá toho, že její blud není normální, takže o něm nemluvila, spíš si tak ztěžovala na jiné problémy. Ale jak byla s mojí matkou, tak nasadila grády a začaly výlevy. Matka to těžce psychicky nesla, nemohlo jí pořád dojít, že jí matka svým způsobem týrá - kdyby ta její utkvělá představa byla ve fázi nemoci, určitě by o ní nemluvila selektivně jen s jednou dcerou, ale neovládala by se a oblažovala by s ní celé okolí včetně všech svých dětí.
No dopadlo to tak, že jí psychicky naprosto zdeptala, doma u nás byla atmosféra na houby protože máma si pořád ty její výlevy přenášela domů. Přitom v hloubi duše asi věděla, že jí matka týrá, aby jí přiměla k ještě větší péči. Manželství šlo pochopitelně i vlivem tohoto hodně do kopru, o vlivu na nás jako na 3 děti nemluvě.

A bohužel - zjištuju, že čím moje matka stárne, tím se u ní začíná plíživě projevovat podobná "uchylka". Začíná s ní oblažovat mě, protože sourozenci to umí skoulet, že si to sice u ní nerozházejí, ale ani jí nedělají duševní popelnici, ale jim to nemá za zlé. U mě má matka ovšem pocit, že když jí neřeknu natvrdo /a zkuste to udělat, těžce se urazí/, že jí nevěřím s jejími výmysly, tak mi je vykládá.
Samozřejmě, před doktorem by tohle nikdy neřekla, stejně jako by se těžce urazila, kdybych jí řekla, že kopíruje svou matku.

A tak se ocitám v jejích stopách a děsím se budoucnosti, až bude starší a případně zůstane v baráku sama, jak se její výmysly rozbují.

Ono je totiž skutečná choroba a taky něco, co chorobu jakoby kopíruje, ale přitom si dotyčný uvědomuje, před kým to říká a před kým to říkat nemá.
Navenek se ve všech ostatních ohledech projevuje naprosto rozumně, ale jestli se v tomhle jednom rozjede tak jako její matka, tak bůh se mnou.

Manželovi tohle moc říkat nemůžu, no ono není ani žádoucí, aby si myslel, že si vzal ženskou z bláznivé rodiny, aby si nemyslel, že jeho žena bude jedno to samé. O babičce třeba vůbec neví, o matce něco málo, co mu řeknu.

Já se ale od těch dvou docela liším díky tomu, že pořád udržuju sociální kontakty, mám známé, neizoluju se doma...ony - pravý opak. Věčně zavřené doma, žádné kamarádky, žádné koníčky mimo domov, takže bych řekla, že tyhle výmysly pramenily i z dobrovolné izolace. Plus věčně ublíženecká poza oběti, snaha okolí manipulovat.

No v takových případech vážně těžko radit, proto zakladatelku diskuse úplně chápu, i když je to trochu o něčem jiném. Co byste dělali vy, když dotyčný nechce získat náhled na svoji situaci, jen mu celá ta situace k něčemu slouží - třeba k vynucení si naprosté a neustálé pozornosti, případně péče?
U zakladatelky bych řekla, že to bude o něčem podobném - at se okolí stará, matka je přece chudák /ve vlastních očích/