Žiju s prarodičema v domě, s tchánovcema. Už osm let. Vycházíme spolu velmi dobře, oni mě celkem respektují. Ale i tak je to o neustálém, téměř každodenním vysvětlování, neustálém vymezování hranic. Někdy se trochu chytneme a pak se usmíříme. Já naštěstí umím hodně odpouštět, babička snad taky. Asi možná potom jaký jsem měla dětstí si vážím babičky s dědou v domě. Oni sice moc nehlídají, ale dcera za nimi strašně ráda chodí. Ono je to tak, že dítě velmi rychle pochopí, že sice babička dovolila, ale ONO se takhle doma chovat nebude. Třeba já si nepřeju aby jedli v obýváku, dcera chodí k babičce koukat na televizi a vždy dostane k té televizi jídlo. No ale doma by se ani neodvážila patlat chlebíček po sedačkách. Já jsem prostě zaujala postoj, že tchýně nepřekračuje moje hranice proto, že by si mě nevážila, ale proto, že to opravdu myslí dobře a z lásky, stejně jako ta babička, která přijde o půlnoci utěšovat vnoučka- no je to na palici uznávám. Ale je potřeba říct- babi, já vím, že máš strach a myslíš to dobře, ale my to zvládneme, děkujeme, běž už. Když si budeš říkat- ona přišla, protože si myslí, že já to nezvládám- tak tě budou její intervence hrozně štvát. Když si to v tý hlavě takhle přešaltuješ, bude tě to míň štvát.
Takže začínámm věty takto: babi, já vím, že to myslíš z lásky, ale Ani opravdu nesmí jíst ty bonbonky, protože přeci nechceš aby jí po nich svědil ekzém...
Jinak jsem strašně ráda, že s nimi žijeme, i když mě občas popadne amok. Jsem ráda, že tu s námi stárnou, jsem ráda, že se od nich dcera toho spoustu učí- s dědou pracuje na zahradě, s babičkou šije. Je to nenahraditelný a je to pro mě správně.
Držím vám palce, uznávám, že je to složitá situace, uznávám, že to je taky o těch prarodičích, ne všichni jsou jako ti naši. Ať se vám dobře daří.