Tinas - právě že si to umím opravdu živě představit. Obávám se, že bych se zhroutila.
Ono stačilo, když byla u nás na Štědrý den od rána - s manželem jsme nechtěli, aby byla doma sama, protože přece jen, je to takový zvláštní den a nechtěli jsme, aby doma smutnila. Manžel jel s ní a dětmi na hřbitov rozsvítit svíčky, no a pak byla u nás. Už nevím, něco se řešilo, něco se podělalo /nic hroznýho, běžný věci/, s manželem jsme se dohadovali /taky nic děsnýho, prostě normálně/, my teda doma nejsme ťuťuťuňuňuňu, ale na nože fakt taky ne
. A tchýně pořád - nehádejte se, když jsem tu já, vyřešte si to potom. Kruci 100x jsem jí říkala, že tohle není hádka a nic potom se řešit nebude, protože je nutný to řešit hned a ne si to tahat s sebou celý den na večer. Až v nás bouchly saze a museli jsme si to jít fakt vyříkat ven. Taky to bylo pořád - kdo volá, kam voláš, proč děláš tohle, proč tamto, proč neděláš tohle, proč děti nedělají tohle, ale tamto ne, to já bych nesnesla, mně by to vadilo......
Taky si to umíš představit
Bohužel já ke spokojenosti potřebuju soukromí, kdybych tam měla stálého kibicala, rozvrátilo by to celou rodinu. Jeden den to jde vydržet, ale dýl ne. Manželův bratr takhle měl tchýni týden doma a začal spát na hotelu - že prej by ji snad zabil, že se to nedalo vydržet - kam jdeš, kdy přijdeš, co tam budeš dělat, nechoď tam, proč jsi byl na pivu, cos tam dělal, proč nemluvíš, jsi nějaký divný, v noci jsem slyšela téci vodu, proč jsi byl v koupelně ........