moje zážitky coby vyučujcí jsou tristní

ale to může samozřejmě být tím, že neumím učit.

Na střední škole to byla katastrofa. Opravdu jsem se snažila učit, vysvětlovat s souvislostech, dokonce, chraň Bůh, někdy prezentovat více odlišných názorů na jednu věc či dokonce vývoj nějakého názoru apod.

Fakta jsem opakovala, zdůrazňovala, důležité pojmy psala na tabuli atd.

Tlak ze strany studentů, abych pouze dikotovala, byl obrovský. Z počátku neměli vůbec žádné poznámky, protože si mysleli, že ještě neučím, když nic nediktuju. Po několika vyčovacích hodinách se to vyjasnilo, a mezi studenty vypukla panika. Nakonec jsem udělala ústupek, a některé věci jsem občas nadiktovala. Ale jen občas. Jinak jsem jen mluvila pomaleji, více věcí jsem zobrazovala na tabuli (různé souvisloti apod. v grafech, náčrtech, tabulkách apod.) a stejně to nepomohlo. Pamatuju si, jam mne jednou odrovnalo, když jsem cosi vykládala a vysvětlovala, určitě nediktovala, a najednou se přihlásila studentka a zeptala se: "A to je nadpis nebo podnadpis?".

Ted už učím jen malinko, externe na VOŠ ,ale taky mnohdy žádná sláva - opět - dost tomu dávám, podle mého názoru, snažím se fakt učit, vysvětlovat, propojovat .....dost často ty důležité věci opakuju jinými slovy - a studenti mi pak říkají - ale my si to nemůžeme zapsat, vy jste to prve říkala jinak - zapisují si sami, už by si nedovolili ve svém věku tlačit jen na pouhé diktování, ale zapisují doslovně, aniž by o tom přemýšleli a zapsali smysl sdělení, ne jen doslovné znění.