Re: Bouchání hlavičkou o zem

To je místní už obehraná historka, ale pro tebe zopakuji, nevím, zda jsi to četla.

Přistáli jsme na pohotovosti s dvěma dusícími se dětmi, shoda náhod, jeden náběh na astmatický záchvat, druhý .. "jen" zánět průdušek, vysoké teploty, oba funěli, báli jsme se.

A lékařka si všimla modřin.... najednou se k nám (byli jsme tam s manželem oba) začala chovat divně, a "je to možná divná otázka, odkud má ty modřiny??" Manžel choval druhého syna, to jsme jí nestihli sdělit, že jsme tam s oběma na vyšetření, že jsme nepřijeli jen tak.

"Oni se koušou i nás..."...

Koukla oběma do pusinek, spočítala zuby, asi vizuálně přeměřila velikost modřiny alá zkus, "jsou dvojčata?"
"ano"
"to dělávají děti v jesličkách, ve školkách"...
"víte, já jsem se bála něco zanedbat, já viděla týraných dětí"....


Oceňuju, že si všimla, kdyby si všimli jinde včas... ale oba jsme byli úplně zelení už jen z toho pocitu, že by nás někdo obvinil.

P.S. děti týráme pravidelně, dneska jsem je donutila uklidit si oblečení do skříně... , o tom žádná, ale bylo to strašně nepříjemný, ten pocit, že jsme podezřelí.

Jinak je to obyvklé, ta samá lékařka nám pak poradila dítě kousnout taky... bylo to docela obtížné, ale vysvětlovala, že to je buď pocit, přidržet blízko, rukama nelze, tak podržím zubama, nebo naopak, ublížit malinko a neví, jak moc bolestivé to může být. Takže kousnout se dá láskyplně i v bitvě, co jsem pochopila, bližší studie jsem nepodnikla.