Nevím, čemu říkáš plynně. Jako plynně se domluvit, nebo skutečně být schopen v tom jazyce třeba i simultánně tlumočit nebo tak?
Plynně ovládám (v tom prvním slova smyslu) francouzštinu, ale něco jako simultánně tlumočit bych nedovedla ani náhodou. Plynně s občasným zádrhelem na peřeji mluvím i anglicky a německy. Další jazyky jsou spíš líně se plazícím bahnitým tokem
Jak se naučit - podle mě:
- oddělovat jazyky. Prostě nevyrábět v hlavě Bábel, nezačínat s mnoha najednou, nechat ten jeden jazyk usadit - řekla bych 2-3 roky. On si pak v hlavě udělá svůj "chlíveček" a nebude se plést s jinými.
- mít hudební sluch. A trénovat ho poslechem kvalitní polyfonní hudby. Jazyk a hudba jsou si blízké, když se člověk naučí rozeznávat melodické vzorce v polyfonní hudbě, podle mě pak lépe rozeznává i řečové vzorce v hovoru více lidí kolem sebe a dokáže porozumět i na zvukovém pozadí, ne jen na ideálních namluvených kazetách k poslechu.
- po získání základní úrovně jazyka (u mě cca 2 roky, ale to je pochopitelně individuální) jet do země, kde se tím jazykem mluví, a nemít za zadkem nikoho, kdo by rozuměl česky (teda pro jistotu při ohrožení života mít radši někoho na telefonu
)
- chtít, mít chuť a radostný důvod (ne negativní - když se NEnaučím anglicky, tak mě NEpovýší). Ale obráceně - když se naučím francouzsky, tak mi rodiče ušetří na vysněnou cestu do Paříže (ano, jela jsem tam
)
- no, a prostě se učit, opakovat, učit. Někdo tu výše psal o rodině, která nemá televizi a tím pádem má čas na spoustu věcí. Jo, něco na tom je, taky nemám televizi a stíhám hodně číst i učit se (španělsky, momentálně). Žádný zázračný Norimberský trychtýř bohužel nefunguje. Ke studiu je zapotřebí "leb ocelová a zadek olověný", že
- z drobných triků mně osobně pomáhá zpívat si s cizojazyčnými písničkami - vytisknout si text a pouštět si písničku a zpívat ji z plných plic (ve španělštině jsem momentálně na úrovni dětských písniček - manžel už Susanitu s myší strašlivě nenávidí
); dál na mě fungují filmy v daném jazyce s titulky v tom jazyce. A hlavně pořád ta pozitivní motivace - chci jet na dovolenou do Itálie? - tak tam přeci nepojedu jako úplný pitomec
- v "dovolenkových jazycích se tedy dělíme s manželem, každý si bereme za úkol některý, takže zrovna italština je na manželovi