Jak zvládat vztek na děti a s dětmi?

Mám docela hodné děti (pochop nemají ADHD ani jiné problémy), jsou živé, ale ne přehnaně, 3 a 1 rok. Snažím se je vychovávat s respektem, pohodou, ale problém je, že jsem cholerik. Ach jo! Ve všech příručkách radí dýchat, vymluvit se, nekřičet. Děti nebijeme - až na vyjímky (tj. stresové situace, které jsou totálně nezvládnuté z naší strany rodičovské, tj, vlétnutí pod auto, opakovaná nebezpečná schválnost, aj..), ale já na ně někdy hrozně křičím až řvu. Zvlášť bulí-li oba najednou "dle mého" nadmíru zbytečně. Snažím se téměř už tři roky o zlepšení, nějaké pokroky jsem udělala, hodně jsem si vzala z RaR přístupu, ale hlavně večer když jsme všichni unavení, tak bývá problém. Špatně to jejich synchronizované řvaní a otravování kvůli čemukoliv snáším. Občas se mi podaří "myslet" a odběhnu pryč se vydýchat (což řev většinou zvýší, ale já už mám pak klapku), ale někdy prostě nemyslím a křičím. Už nevím, jak se víc ovládat. Křik mi pomáhá se uvolnit- jsem tak nastavená, pak zas začínám myslet. Nedávno jsem se chválila, že už to celkem zvládám, ale máme nějaké těžké období.. :-(
Obecně jsem hlučný a emotivní člověk, mluvím nahlas, zvyšování hlasu je jen varování, pak křičím. Špatně se ovládám, musím si to stále připomínat, že jsou to děti - s manželem si "nastavujeme zrcadlo". Zvládám techniku "varování" tj. slovního vyjádření "začínám být vytočená, po stole se neleze.." na starší to funguje docela, ale někdy mi to prostě vypne a to nemusí být takový prohřešek. Stačí dvě tři menší nedorozumění a pak už letím jak raketa.. Trpí tím děti i já.
Nepotřebuji poplácat po ramenou, že to máte taky tak. Spíš jestli někomu pomohly nějaké speciální uvolňující techniky nebo vždy doporučované asertivní kurzy, máte nějaký postup, který se vám osvědčil? Hodně jsem spoléhala na RaR, ale není to samospasitelné. Na děti by to i fungovalo, ale na plné využívání nemám prostě charakter. Notabene máme teď doma krizi časovou, tj. táta není moc k dispozici, tak to mé nervové buňky snáší špatně. Což ale vysvětlím vám, ale co těm dětem chudákům?
Jsem si jistá, že je nijak citově nevydírám, ani neurážím, jen jim prostě vynadám. Moje oblíbená věta v afektu je: "no jsi normální? co děláš?" Zabila bych se!