Jak překonáváte návrat do pracovního procesu po dlouhé rodičovské dovolené?

Já nesnáším tyto přelomy,ale je jasné,že k tomu alespon u mne dojít už muselo,potřebujeme druhý plat.Jsem moc štastná,že už mám práci po dvanácti letech doma a to dokonce ve svém oboru,sice budu ve velmi nízké platové třídě jelikož mám málo praxe,ale mám šanci za rok postoupit výše,prostě je to zázrak,že tu práci mám.
Ale pořád to ve mě hlodá,je to tak skutečně správně?Jít od dětí po tak dlouhé době jenom kvůli tomu,že se to ode mě očekává?Proč se to v dnešní době od ženy očekává,aby vše zvládala,děti i práci?Nebylo to dřív lepší ,když se od žen očekávalo,že budou s dětmi ,budou dělat zázemí manželovi ,prostě budou ženy v domácnosti na celý úvazek a bude to tak správně a nikdo jim to nebude mít za zlé či divné,že jsou pořád doma.
A je tu třeba nějaká žena v domácnosti ,která není na mateřské,ale pracuje pro svou rodinu na plný úvazek,i když třeba má už větší děti,ale prostě připadá jí to důležité ,že je doma a plně se v tom realizuje?Existuje to ještě vůbec?
Taky se vám zdá,že dříve,když ženy bývaly doma celý život a mohly se věnovat rodině bylo méně divných,psychicky narušených či zlých jedinců než je dnes?
Tak mě popadla taková nostalgie,že něco končí,něco moc krásnýho a já už nebudu dětem tak k dispozici jako ted,asi budu děsně brečet až se za mym tříletákem zabouchnou dveře školky a já ho uvidim až v pět odpoledne,ach jo.....
jak jste to zvládaly vy?