Matka na zabití

možná se potřebuju jen vypsat, protože rada, jež by způsobila, že moje máma bude uvažovat a jednat jako rozumný člověk, neexistuje.
Předně, jsem jedináček. A moje máma nikdy nebyla úplně normální. Když jsem byla malá a někdo mi na hřišti sebral bábovičku, bránila mě jako lvice. Díky tomu s ní nikdo na sídlišti nemluvil, a mě se děti smály, že mám trhlou matku. Lidi, co bydleli ve stejném domě jako my navíc věděli, že tahle trhlá matka dělá scény jako vyšité z nějakého psychothrileru. A pro nic. Třeba, že jí táta koupil k svátku něco, o čem se domnívala, že jí nesluší. APOd. Amoky dostávala celkem často, jednou vyházela celý svlj šatník do popelnice. Důvod už si nepamatuju, ale bylo to povyražení pro celou ulici. Vyhrožování, že skočí z okna, když nebude po jejím, bylo na denním pořádku.
Dospívání byl pro mě děs. V 19 jsem vypadla a jak ráda!
Od té doby se vlastně kratochvíle mojí mámy omezují hlavně na vyhrožování, psychické vydírání a nesmyslné akce. Jsem asi jediná v rodině, kdo je relativně imunní prvním dvěma metodám. Ať sis káče, kam chce. Sice si zbytek rodiny myslí, že jsem necitelná, ale oni jí nemají tak nablízku. Nemají ráno na telefonu 74 zmeškaných hovorů, to vše během 5:30 a 7:30, protože si matinka chtěla povídat. Neměli doma hasiče, kteří jim tam vlezli oknem, aby se předvědčili, že nás nikdo nezavraždil, neboť se matinka nemohla dovolat, zatímco my jsme bylo venku (když se mě policajt ptal, proč jsem tedy ten telefon nebrala, jen jsem si povzdychla. Vysvětlovat mu, že ona volá stále a že na ní mám už speciální "žádné" vyzvánění, a i taik mi občas tím nekonečným telefonováním mobil vybije, mi přišlo zbytečné). Že udělala příteli v práci scénu, že mi chce unést dítě (netuším, jak na to přišla), a že určitě není žádný inženýr, jak se tváří, protože chodí stále do školy (dělá postgraduál) je spíše vtipná historka.
Nemá klíče, snažím se tyhle její nápady eliminovat při zachování zdravého rozumu na své straně. Jde to ztuha.
další problém přišel po smrti táty. Ona nikdy nežila sama, nerozhodovala sama, nehospodařila sama. během dvou let nadělala děsné množství dluhů. Řeč s ní není - něco potřebuje, vezme si půjčku. pak nemá na jídlo, volá, že má hlad, že jí je z hladu špatně. Přijeďte někdo a něco udělejte! Tahá peníze z celé rodiny, několik tisíc měsíčně. Když si bere půjčku, je vždy ta statečná, svéprávná, co přece má právo o sobě rozhodovat. Když dojdou peníze, žádnou takovou hlášku si nepamatuje. Přece jí v tom nenechám, ne? Uvažovala jsem o omezení způsobilosti k právním úkonům, ale množství splátek a skutečnost, že bych se s ní stále dohadovala, mě od toho odradilo. Její výdaje jsou nyní takové, že by s tím nevyžil ale sebevětší asketa.
Ale, přesto si vzala další půjčku. Měsíc předtím, než se měla stěhovat do levnějšího bytu, aniž by věděla, jak vypadá. takže koupila pračku, kterou v podstatě nepotřebovala (bydlím kousek, nabízela jsem, že jí ten měsíc budu prát), která se musela stěhovat a která se jí nyní nevejde do koupelny. V novém bytě teskní po starém, fakt, že na něj neměla, nebere.
A dneska mě dožrala vlastně maličkostí. Jsme bez peněz, já i ona, já mám poslední pětikilo na tři týdny včetně dovolené. Přišla, aby šla s malou ven, poslala jsem je na nákup. Přesně jsem jim napsala, co mají koupit. Kromě toho přinesly žvýkačky, veliké balení, které dceři ještě nedávám, a horu banánů. Takhle to je vždy. J9 dá člověk korunu a ona jí utratí za něco, co není potřeba. Protože máme ovoce plný mrazák i lednici, ruply mi nervy.
Už jsem zkoušela se s ní přestat stýkat. POmoc s malou je sice fakt, ale ty nervy okolo za to nestojí. Jenže jak jsem psalal, jsem jedináček a dcera je její jediné vnouče. Navíc malá babičku zbožňuje.
tak nevím.
dočetl někdo až sem?