Třetí dítě v mé situaci

Dobrý den,
ráda bych si přečetla názor třetí nezávislé strany, možná se někdo rozhodoval v podobné situaci.
jsem maminka 2 krásných, zdravých, šikovných kluků, mám hodného milujícího manžela, bydlíme v novém domku na vesnici, který jsme si vlastními silami postavili a společně jej zvelebujeme. Sem se zdá vše idylické. Mám však v sobě určitou křivdu a špatné svědomí a z toho pramení má touha po třetím dítěti.
Ani jednoho syna jsem si neužila Se starším, jsem zůstala sama, když mu bylo něco málo přes rok a začala jsem podnikat. Vypracovala jsem se a finančně jsme na tom byli docela dobře, ale daň za to všechno bylo, že jsem pracovala celé dny a noci a syn si mohl o dětských hřištích a jiných dětech nechat jenom zdát, protože jsem ho tahala na všechna svoje jednání. Tehdy mi to nepřišlo, byla jsem s ním 24hod a pouze jsem se snažila skloubit - být matka i podnikatelka. Po mém velkém zdravotním kolapsu jsem usoudila, že tudy cesta nevede a kývla na jednu opravdu zajímavou nabídku a nechala se zaměstnat, odstěhovala se 60km z Prahy do mého rodného města, abych byla blíž k mé mamice, která mi se synem v té době hodně pomáhala. Začalo moje dojíždění do práce - denně cca 12 - 13hod jsem byla pryč.
Následně jsem potkala svého nynějšího manžela. Láska jako trám, syna má moc rád. Narodil se nám druhý syn, už v těhotenství jsme se rozhodli, že si postavíme svůj domeček. Bydlíme v ústeckém kraji, kdo zná, ví, že to tady s prací není kdovíjak úžasný. Já měla rizikové (ale opravdu rizikové) těhotenství a manžel přišel o práci, ale barák jsme postavili (manžel makal 6 měsíců každý den od rána do noci) a stěhovali se, když byli malému 4 měsíce. A tím se dostávám k jádru věci, mě skončila mateřská dovolená cca ve 4,5 měsících mladšího syna, vzhledem k naší ekonomické situaci jsem se neměla o čem rozmýšlet a šla zpátky do práce a manžel na rodičák. Už jsem tu někde psala, že denně strávím cca 3 hod dopravou do práce (Praha), manžel doma zvládá děti přímo ukázkově. Ale co mě trápí, nevím, jestli je to špatný svědomí, nebo hormony, strašně toužím po miminku, které bych nedala z ruky a byla s děmi doma. Starší jde zítra do 1. třídy, mladšímu budou 2 roku - ani jednoho jsme si neužila, mám ale krásný vztah s oběma, rozhodně to není tak, že jsou zvyklé na manžela a já je nezajímám, jak dorazím z práce, mám mladšího v náručí a staršího na noze
jak byste přemýšlely vy na mém místě? - rozumově, kdy vím, že můj příjem živí celou rodinu, a zajištuje nám celkově pohodové žití, kdy splácíme všechny dluhy, máme co jíst a ještě něco ušetříme (doteď se pořád dodělává barák, tak neskutečně peněz z výplat šlo do téhle bezedné jámy, ale doufám, že př. jaro už vše tak nějak doděláme) a je vidina, že manžel za rok a kousek půjde taky do práce, tak bude ještě 1 příjem (který ale bude tak 1/3 toho mého) anebo já otěhotním a rozloučím se se svou pozicí, kterou jsem si budovala 10let, protože budu chtít být doma s miminkem, asi na pořád, protože se 3 malýma dětma dojíždět do Prahy si nějak neumím představit. Oproti tomu, nevím, co pak najdu za práci v okolí svého bydliště, no max. plat si pak budu moci představit opět tak 1/3 toho co mám teď. Pokud budeme žít jenom s manželova platu, zaplatíme tak akorát hypotéku a náklady s domem + můj rodičák na jídlo. nebude na pojistky, sat.tv, internet - budeme žít hodně skromě.
jak byste se zachovaly vy, uposlechly svoji vnitřní touhu nebo si zachovaly chladnou hlavu a řešily věci s rozumem a s vědomím, že máte 2 zdravé děti a relativně spokojený život v nějakém finančním standardu, kdy víte, že pokud dojde k nějakému finančnímu problému, tak ho vyřešíme, protože to nejhorší (stavbu při mém těhotenství a manželově nezaměstnanosti) už máme za sebou.
Díky, kdo dočetl až sem, díky za vaše názory