Re: Jak zvládáte krotit své ambice?

prošla jsem si to u první dcery - ještě před mateřskou jsem začala pracovat jako OSVČ a šestinedělí mi dalo takový kotel že jsem se snažila uniknout. V podstatě jsem utíkala od dítěte i od muže k jiným dospělým lidem nezatíženým rodinnými starostmi a dokazovala jsem si tím jak jsem úúúúúplně v pohodě matka Takže jsem byla ochotná 2x v týdnu vláčet roční dceru v 6 ráno do jeslí nebo ke své mámě, pak jet 40km jinam pracovat na 3 hodiny a pak zase zpět k mámě pro dceru a pak domů - celkem 100km za den, uhoněná ale děěěěsně happy jak jsem to zmákla, pak ještě večerní kurzy, zapojila jsem všechny okolo sebe - manžela i obě babičky. Ještě v druhém těhotenství jsem se držela zuby nehty. Pak s druhým dítětem mě to dost přešlo, tak na ten rok, pak zase začalo vystrkovat růžky to moje "potřebné" já. Vloni to docela vygradovalo tím že jsem si nabrala kurzy, chodila na cvičení a ještě chodila do vlastní školy, s manželem jsme se v podstatě míjeli a jen si předávali děti. Letos před prázdninami jsem si dala za úkol že se v září na všechno vyprdnu, nechám si jen 1 aktivitu pracovní, 1 studijní - dopoledne kdy budou děti ve škole/školce a odpoledne se budu dětem věnovat, vodit je na kroužky a být s nimi. Jak moudré rozhodnutí to bylo se ukázalo záhy - manžel pojede služebně pracovat do ciziny a já tu budu s dětmi sama. Už není možnost nechat se "uvrtat" zase do nějakého kurzu stylem "ale my nikoho nemáme, přece nás v tom nenecháš" - na rovinu řeknu "nezvládnu to, jsem sama s dětmi" a šmytec. Ovšem - otázka je jak mi u toho bude...... to ještě nevím, je docela dobře možné že mi ten šrumec bude chybět. Faktem je, že jsem nervozní když mám hodně práce a taky když žádnou nemám, takže uvidíme jak to zvládnu sama se sebou.