Díl 1

U našich byl ráno mírný chaos pro rodiče (dodělávky), my jsme měli klid. Po obědě jsme šli na hřbitov, kde si rodiče vzájemně pomáhali s orientací ("tam za těma vojákama", nebo "u Foerstera dozadu").

Zhruba každý druhý rok jezdila babička z máminy strany, což byla velká legrace – protože táta se v jednom tyglíku s babičkou těžko snášel a občas to trochu bouchlo.
Večeře byla fajn. Babička každý rok povídala, jak umřel strejda, táta brblal, že "takováhle morbidní témata zrovna dneska", babička podotkla, že máma udělala lepšího kapra než vloni, ale ta polívka by chtěla odležet. Táta společensky dodal, že ta plzeň (kterou rozděloval po kapkách, jak mešní víno) je stejně nejlepší pivo.

Ve zvláště podařených letech jedla babička k našemu obrovskému potěšení kapří oči. Jednou jsem to zkusila a málem jsem se udávila. Něco tam bylo. "To musíš vyplivnout čočku," radila babička, ale už jsem to nikdy nevyzkoušela.

Podarovaní jsme zpívali koledy, což bylo taky dobrý. Máma začala hrát na klavír, táta za chvíli pronesl pár duchaplných poznámek ohledně možného harmonického vylepšení produkce a pak šel hrát sám. Hraje fakt brilantně, je to vynikající jazzman. Vmžiku transponoval do nepoužitelné tóniny, kterou nikdo neuzpíval a radostně do toho mlátil, zatímco zpěv pomalu umlkal.
Babička začala obracet oči v sloup a cedila jedovaté poznámky. My jsme seděli někde v závětří a brečeli jsme smíchy.

Nevzpomínám si, že by k nám jinak někdo chodil, ale mohla to být ještě větší psina.