Díl 3

Po svatbě jsem chtěla mít "vlastní" štědrý večer, ale obě rodiny prudily, tak se Štědrý den v prvních letech mého manželství změnil v jedno velké tažení po příbuzných.

Nejdřív jsme se stavovali u našich, máma je dobrá kuchařka a z mého hlediska se jednalo o docela snesitelnou část večera. Taky jsme nafasovali proviant.

U tchýně jsem trpěla jako zvíře, bo slavnostní večeře sestávala z rybích prstů obsypaných "bramborovým salátem" (brambory smíchané s cibulí a mrkví přímo na stole – "dřív jsem to nestihla a majonéza není zdravá").

Pozdě v noci jsme se teprve vraceli domů, já přihřívala večeři, za úžasný bramborový salát jsem se nedokázala pochválit ani já sama, postupně se mi smíchaly všechny tři štědrovečerní večeře – a párkrát jsem nocovala na záchodě, protože z postele bych to nedoběhla.

Jednou ale přišla taková šikovná vánice, při níž jsme málem nedojeli a manžel vyměkl. Od té doby jsme byli na Štědrý den doma a přes to nejel vlak.

Dodržuji to dodnes s tím, že každý, kdo se pozve, je pozván. Hlavně, když nemusím nikam jezdit.