Juldi, taky se snažím brát to tak, jak píšeš...
U nás jsem já ta "hodná", tedy ta, co nekřičí, ale vysvětluje.
Tatínek u nás zas zastává a praktikuje autoritativní přístup, navíc je to typ "kafemlejnek" (bude dokolečka o "situaci" mluvit 20 min, místo 2 vět), což je hlavně pro mě osobně děsivá kombinace...njn....
Výsledek je takový, že syn víc poslouchá mě, kolikrát mi stačí jen se podívat.
Z počátku to bylo sice víc mluvení, ale zpětně oceňuju, že jsem se vydala touhle cestou, páč jinak bych přišla jak o nervy, tak o hlasivky.
Hlavně taky o to, že potomek není zbytečně stresován kvůli blbinám, což je u tatínka celkem na denním pořádku.
Jako velice negativní se ale jeví způsob komunikace, který syn od tatínka podvědobně přebírá
snažím se mu tedy tyhle věci vysvětlovat pořád dokolečka s tím, že tohle není normální, že je to přesně to, co i on nemá rád a tak ať to sám nedělá...najeli jsme na model TAKHLE NE, ZKUS TO ZNOVU... fakt pevně doufám, že zvládnu i tohle...
Jsem moc smutná, že musím řešit tyhle zbytečné komunikační nepříjemnosti - manžel to má v povaze + se to stupňuje ještě i jistou profesionální deformací. Já už jsem se s tím/s ním jakž takž naučila žít a nebrat si to tak, ale synka je mi občas fakt líto.
Když je příhodná chvíle, tak o tom s mm mluvím (dokonce mám zastání i v tchýni), jenže on sám v tom problém nevidí, jak mi nedávno řekl. Takže se pomaličku snažím mu otečvírat oči v tom směru, že to problém je a velký, pokud jeho komunikace ubližuje těm, kteří mu jsou/nebo by měli být, nejbližší... jde to, ale ztuha...